79. otázka - Proč musí křesťané vždycky odpouštět? Není to slabošské?
Odpuštění. Slovo, které v lidech vyvolává rozmanité pocity. O co se vlastně jedná? Jak můžeme odpouštět? A je vůbec možné některé křivdy a příkoří odpustit? Neměli bychom naopak tvrdě odplácet?
Naše společnost je v určitém slova smyslu vedena k pravému opaku - někdo ti ublížil? Vrať mu to dvojnásobně! Koneckonců, je to i naše přirozenost. Když cítíme příkoří, toužíme intuitivně po odplatě. Často si však neuvědomujeme, že neodpuštění je extrémně ničivý fenomén, který zničil miliony lidských životů. Tak mnoho lidí krmí svá nitra hněvem a mučí své duše touhou po pomstě. Tolik lidí je doslova nesnesitelných pro své rodiny a okolí, protože chovají (v některých případech celý život) ve svém srdci zášť a neodpuštění.
Boží pohled
Ačkoliv se může zdát odpuštění slabošské, jedná se naopak o velmi těžkou životní disciplínu, kterou zvládá jen málokdo. Přesto nás Bůh k odpouštění vybízí. Sám se rozhodl lidem odpustit to, čím se proti Němu, druhým i sobě provinili. Požaduje ale to stejné po nás samotných - odpuštění druhým. Znáte modlitbu "Otče náš?" V ní Ježíš vybízí k následujícímu:
"A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám...Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení." (Matouš 6:12-15)
Jestliže tedy nejsme ochotni odpustit my těm, kteří se provinili proti nám, nemůžeme ani my očekávat, že by Bůh odpustil naše přestoupení. Aneb, jakou měrou měříme druhým, takovou Bůh naměří nám. Nesvolávejte proto na druhé ani boží spravedlnost, protože pak může boží spravedlnost dostihnout i vás. Odpouštějte a přejte druhým milost, pak dostanete milost i vy. Musíme si uvědomit skutečnost, že v našem světě chybujeme všichni. Jednou musíme odpustit my druhým, jindy my sami potřebujeme odpuštění od druhých. Bez odpuštění není možné, aby vůbec existovala zdravá lidská společnost.
Velmi vážné následky neodpuštění
Pokud ve svém nitru krmíme neodpuštění, jedná se v podstatě o formu sebevraždy. Trauma spojené s růstem zášti a vzteku představuje ohromně silný nápor na naši nervovou soustavu, což vede v mnoha případech ke vzniku fyzických i duševních nemocí! Je to jako jed, který zasahuje celou naši osobnost a dotýká se všech našich vztahů (k Bohu, sobě a ostatním lidem). Tak ničivé následky může neodpuštění mít! Tato nesmírná negativní síla však ztrácí svoji moc právě skrze odpuštění. Nejedná se tedy o slabošské gesto, ale o mocnou zbraň vedoucí k vlastní svobodě a zastavení zla přerušením řetězce odplaty. Odpuštěním propouštíme sami sebe i druhé z duchovního žaláře - neztrácíme tím, naopak sami sebe osvobozujeme.
Velmi trefně to vyjádřil John Powell:
"Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení. Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti. Své štěstí vkládáš do jeho rukou. Dáváš mu skutečnou moc nad sebou samým..."
Co odpuštění není
Je však nutné si vyjasnit, že odpuštění neznamená souhlasit se zlem, které na nás bylo vykonáno, ani toto zlo popírat. Tím, že druhému odpustím, v žádném případě nemusím souhlasit s jeho jednáním ani toto jednání ospravedlňovat. Neznamená to ani, že na daný akt příkoří musím zapomenout a vymazat jej ze své paměti. Odpuštění také není primárně o pocitech. Spousta lidí obelhává sebe samotné a pociťuje vůči druhé osobě hluboký hněv a opovržení. Tito lidé pak očekávají, že mohou odpustit pouze tehdy, když to budou tak nějak "cítit".
Čím tedy odpuštění je?
V praktické rovině je aktem svobodné vůle nepočítat druhému zlo, kterého se na nás dopustil. Nebudeme mu to připomínat a nebudeme vůči dané osobě (či třeba státu) ve svém srdci krmit nenávist a zlost. Odpuštěním v duchovním slova smyslu propouštíme viníka z duchovního žaláře, ve kterém se ocitl spácháním zla vůči nám.
Je velmi mnoho témat, která lze v souvislosti s odpuštěním rozebírat. Lidé často argumentují konkrétními příklady (např. znásilnění, vražda blízké osoby, apod.), kterými se snaží ukázat na nemožnost těmto lidem odpustit. Netroufám si sám za sebe na tyto velmi vážné námitky odpovídat. Vím však, že existují lidé, kteří si těmito hrůznými zážitky prošli, a odpustit dokázali. Popisují, že jim odpuštění přineslo svobodu a pokoj, které dávno ztratili. Když Bůh po nás totiž něco požaduje, dává nám také sílu Jeho vůli naplnit. Uvedu jeden příklad za všechny, ve kterém nechybí ani nadpřirozená boží síla vedoucí k usmíření.
Slavná misionářka Corrie Ten Boom, která přežila koncentrační tábor v Ravensbrücku, je jednou z těch, jejichž utrpení rozhodně nemůžeme označit jako malé. Jak zareagovala, když se dva roky po válce ocitla tváří v tvář jednomu z jejích tyranů - dozorců tábora? Mnichov v roce 1947:
"Vážné tváře hledí upřeně směrem ke mně. Právě jsem v jednom kostele kázala a vyprávěla o čase, který jsem strávila v koncentračním táboře. Shromáždění skončilo a návštěvníci mlčky opouští sál. Jeden z mužů mi jde naproti. Prodírá se davem a míří ke mně dopředu. V tom okamžiku vidím kabát, hnědý filcový klobouk, pak modrou uniformu a baret s lebkou a se zkříženými hnáty. Vidím velkou místnost, kde jsme se všechny musely svléknout do naha. Na podlaze leží naše boty a šaty. Nazí musíme projít kolem nich. Vzpomínám si, jak jsme se styděly; vidím svou vyhublou sestru, její vystupující žebra pod pergamenovou kůží..."..."Dostaly jsme se do koncentráku, protože jsme v našem domě ukrývaly Židy. Sestra to nepřežila. Vzpomínám si na tohoto muže s bičem za pasem. Poprvé od té doby jsem stála svému trýzniteli tváří v tvář. Krve by se ve mně nedořezal. Oslovil mě: "Mluvila jste o Ravensbrücku. Byl jsem tam dozorcem." Pak pokračoval: "Stal jsem se křesťanem." Podal mi ruku a zeptal se: "Odpustíte mi?" Několik okamžiků jsem stála před ním jako opařená, ale přišlo mi, jako by to byly celé hodiny. Bojovala jsem sama se sebou. Má sestra přece přišla v koncentračním táboře v Ravensbrücku o život! Tu jsem si vzpomněla na jedno místo v bibli: "Ale jestliže lidem neodpustíte jejich provinění, pak ani váš Otec neodpustí vaše prohřešky vám." Matouš 6,15. Po válce jsem otevřela ústav pro oběti nacismu. Tam jsem zažila, že ti, co dokázali odpustit, byli vnitřně osvobozeni zcela nezávisle na svých tělesných postiženích. Naopak ti, kteří setrvali ve své hořkosti, zůstali invalidy navždy. Ještě pořád jsem stála před oním mužem. Chlad se zmocňoval mého srdce. Odpuštění však není jen pocit, ale v první řadě je to akt vůle. Modlila jsem se a zvedla ruku. Modlila jsem se, aby mi Bůh daroval také pocit odpuštění. A pak jsem zcela mechanicky vložila svou ruku do jeho dlaně. Potom se stalo něco neuvěřitelného! Z mého ramene vytryskl horký proud. Proběhl mojí rukou a přeskočil do našich dlaní. Celá má bytost byla prostoupena uzdravujícím teplem. Najednou jsem měla v očích slzy a mohla říci: "Odpouštím ti! Odpouštím ti z celého srdce."
Závěrečné shrnutí
Bez odpuštění není možné, aby existovaly funkční a zdravé vztahy. Neodpuštění je jako rakovina, která postupně rozkládá celou naši osobnost a naše vztahy. Základním lékem k uzdravení jakýchkoliv vztahů zůstává odpuštění. To je rovněž ústředním tématem křesťanství, kdy sám Bůh nabízí zdarma své odpuštění všem, kteří o to stojí.