33. otázka - Jak víte, že používáme Bibli, kterou četli první křesťané?

Vyznání křesťanů stojí a padá na záznamech Bible, vyvraťte její důvěryhodnost nebo Ježíšovo vzkříšení a celé křesťanství se zhroutí. Proto se nyní zaměřme na Bibli z pohledu literárních důkazů. Budeme ji posuzovat odděleně, neboť Starý i Nový zákon mají svoji vlastní tradici. Pro nedostatek prostoru se však zaměřím především na Nový zákon a Starý zákon zmíním pouze okrajově.

Starý zákon (dále jen SZ)

Kánon SZ byl před 2 000 lety již znám a nebylo ohledně něho mnoho dohadů. Přesto naše Bible ještě do nedávné doby čerpaly z přepsaných kopií, které byly velmi mladé. Nejstarší svitek, který jsme měli k dispozici, pocházel přibližně z doby kolem roku 900 n. l. To jsou velmi dlouhá staletí od popisovaných událostí. Není se tedy čemu divit, že Bibli skeptici velmi silně napadali a obviňovali z naprosté nedůvěryhodnosti. Tak dlouhá časová mezera podle nich nemůže zachovat texty SZ věrné svému originálu. Ale co se nestalo? Před nedávnou dobou byl učiněn archeologický nález nebývalých rozměrů [1, s. 152]. Jedná se o Svitky od Mrtvého moře (tzv. Kumránské svitky). Mezi nimi byly totiž všechny knihy SZ, kromě knihy Ester. Jejich datování je přibližně o celých 1 000 let blíže originálu než kopie, ze kterých čerpaly dosavadní Bible! Fascinující je na tom skutečnost, že jsou téměř shodné a obsahují pouze zanedbatelné rozdíly (např. různé výslovnosti). Toto je skutečně pozoruhodné!

Pokusme se přiblížit, jak je možné, že byly tyto texty tak věrně zachovány. V tehdejší době SZ přepisovali písaři, kteří svoji činnost považovali za svatou profesi. Přistupovali ke své práci extrémně svědomitě. Pro přepis každého díla měli velmi přísná pravidla. Nesměli např. napsat nic zpaměti, vždy museli každé slovo vyslovit nahlas. Pokud se našla v přepisu jakákoliv chyba, svitek se odložil. Co je však nejzajímavější, je to, že po sepsání svitku bylo spočítáno každé písmenko a slovo, aby se ověřila přesnost shody s originálem. Těmito extrémně přísnými kroky mohli identifikovat přesně písmenko a slovo, které se musí nacházet uprostřed svitku. Jakmile počet neodpovídal, svitek byl odložen/zničen. Tato pravidla nelze aplikovat na všechny existující svitky, k většině se však přistupovalo právě s takto detailní pečlivostí.

Nový zákon (dále jen NZ)

Lidé v době NZ neměli internet ani tisk, přístup k psaným materiálům byl spíše vzácností a vyžadoval práci zkušeného písaře. Pokud někdo sepsal nějaké dílo či dopis, musel si zavolat písaře, který originální dílo zachytil na kopii. Když měl o dané dílo zájem někdo jiný, znovu si zavolal písaře, který vyhotovil kopii této kopie. Tímto způsobem pokračovalo šíření textů dále. Čím více kopií bylo vyhotoveno, tím je opis zpravidla více vzdálen od originálu, obsahuje různé odchylky od originálního znění. Tak se postupně snižuje důvěryhodnost tohoto dokumentu, nemluvě o snahách úmyslně původní text zfalšovat.

Problém je taktéž v tom, že v dnešní době nemáme žádný originál starověkých dokumentů, včetně dokumentů biblických. Důvod je jednoduchý - zub času tehdy používané "nosiče textu" zničil. Musíme se proto spolehnout na kopie a útržkovité zprávy, které máme k dispozici. Toto všechno vede mnoho skeptiků k častým námitkám a předpojatým názorům, kdy zásadním způsobem zpochybňují skutečnost toho, že máme i v 21. století stejnou Bibli, jako lidé před 2 000 lety. Přes výše popsanou skutečnost však můžeme se značnou mírou přesvědčení tvrdit, že je NZ naprosto a absolutně nejdůvěryhodnější starověkou literaturou na naší planetě. Čím více máme totiž takových kopií (z mnoha různých geografických oblastí), tím snadněji se lze dopracovat k původnímu znění originálu. Při posuzování tohoto troufalého tvrzení se podíváme na tři otázky, které jsou pro vědce základní zkouškou věrohodnosti jakéhokoliv historického dokumentu. Těmito otázkami ukazuje např. dr. Don Bierle ve své knize "Překvapen vírou", že Bibli je možné důvěřovat i z pohledu její historicity [5, s. 27; 1, s.100; 6, s. 235-245].

1) Kolik rukopisů daného díla máme k dispozici?

První otázka, která historiky zpravidla zajímá, je počet nalezených kopií. Platí zde pravidlo - čím více, tím lépe. Pokud jich totiž máte mnoho a nejlépe ještě z různých oblastí, pak pro vás bude mnohem snadnější identifikovat odchylky, zjistit jejich původ a hlavně - dopracovat se k originálnímu znění. Čím více kopií totiž existuje, tím více nemožné je, aby se komukoliv podařilo dílo zfalšovat či zničit.

Nejprve si uveďme, jak na tom jsou nejznámější rukopisy starověkých klasiků, jejichž historicita a věrohodnost je historiky široce přijímána. Z pohledu našeho prvního kritéria je zářivou špičkou Homérova Ilias, u které máme 643 rukopisů. Ostatní díla jsou na tom nesrovnatelně hůře. Např. Caesarovy Zápisky o válce galské jsou dochovány pouze na 10 rukopisech. Platónovy Tetralogie na 7 rukopisech nebo Livius s Dějinami Říma na 20 rukopisech.

A co NZ? Máme k dispozici okolo 24 000 rukopisů!!! Přibližně 5 664 v původním jazyce (řečtině), zbytek v různých překladech, např. do syrštiny, latiny, amharštiny, arménštiny apod. Při tomto velmi bohatém počtu rukopisů, které byly rozšířeny do mnoha zemí tehdy známého světa, se lze docela snadno dopátrat až k maximální blízkosti originálnímu textu. Vedle těchto skutečností můžeme zmínit také roli tzv. církevních otců. Tito ve 2. a 3. století citovali NZ tolikrát (36 289 citací), že pouze na základě těchto zmínek můžeme zrekonstruovat celý NZ, a to pouze bez 11 vět.

Britský učenec F. F. Bruce dochází na základě těchto údajů k následujícímu závěru: 

"Na celém světě neexistuje žádný soubor starověké literatury, který by byl tak dobře textově dosvědčen jako Nový zákon." [5, s. 29]

2) Časová mezera mezi původem kopie a originálem

Dále historiky zajímá, jak vzdálená je kopie určitého dokumentu od původního historického děje. Znovu zde platí přímá úměra - čím vzdálenější je opis od originálu, tím méně spolehlivý je. Naopak - čím blíže je opis k originálu, tím je spolehlivější. Nový zákon je často považován za sbírku mýtů a smyšlených pohádek, které byly sepsány dlouhá desetiletí (až staletí) po popisovaných událostech. Tyto argumenty přejímají i nejvlivnější ateističtí "misionáři" a odpůrci křesťanství, jako např. Richard Dawkins ve své knize Boží blud: 

"Učení teologové už v 19. století téměř jednoznačně dokázali, že evangelia nejsou spolehlivým popisem skutečných událostí." Dále dodává, že "Všechny byly napsané dlouho po Ježíšově smrti." [7, s. 114]

Pomineme-li skutečnost, že se pan profesor odvolává na teology, jejichž argumenty byly ve 20. století archeologií smeteny se stolu, můžeme si ukázat, že se tato a jím podobná tvrzení nezakládají na pravdě. Tyto argumenty, na které se odvolávají neinformovaní lidé i dnes, jsou totiž z dílny teologů, kteří datovali stáří evangelií na konec 2. nebo začátek 3. století. Moc dobře totiž věděli, že legendy a mýty nemohou vzniknout během jedné generace, ale je nutný delší časový odstup, protože jinak by mohli očití svědkové vystoupit a takovou legendu napadnout [8]. Nejednalo se o žádné důkazy jako spíše o víru založenou na přesvědčení, že se Biblí udávané skutečnosti prostě nemohly stát.

Caesar sepsal své Zápisky o válce galské přibližně v roce 50 př. n. l. Máme však kopii až z 9. století, což představuje mezeru cca 900 let! Mezera u Platóna činí cca 1250 let. Zkrátka a dobře, u veškerých literárních děl činí odstup nejstarší kopie od originálu cca 300 - 1500 let. To jsou extrémně vysoká čísla a doba, při které můžeme mít vážné pochybnosti, zda se nám dílo dochovalo věrné původnímu znění.

I v tomto případě je rozdíl u NZ znatelně lepší a ve prospěch Bible. Archeologické nálezy ukazují, že nejstarší dochované NZ manuskripty sahají do první poloviny 2. století (např. fragment Janova evangelia datují někteří učenci minimálně do doby vlády císaře Hadriána, což je rok 117 - 138 n. l., nebo dokonce do období vlády císaře Trajána, což jsou léta 98 - 117 n. l.) [2, s. 56]. Pokud uvážíme skutečnost, že bylo Janovo evangelium napsáno někdy mezi roky 80 - 90 n. l., stává se doba mezi nejstarším dochovaným fragmentem NZ a dobou vzniku originálu směšně krátká (možná i max. 20 let). U jiných fragmentů je tato doba delší (např. 100, 150, 200 let apod.). Když však tuto skutečnost spojíme se svědectvím a písemnými prameny tzv. církevních otců, kteří žili v prvním a druhém století a popisovali stejné události, které nalézáme v Bibli, získáváme velmi důvěryhodné zdroje jednotných informací velmi blízké zapsaným událostem a bezprostředně po době, kdy existovali žijící pamětníci těchto událostí.

Na základě různých důkazů a analýzy textové kritiky se tedy můžeme spolehlivě domnívat, že evangelia, včetně ostatních NZ spisů, byla napsána za života očitých svědků Ježíše Krista. Nebyl proto žádný prostor pro vznik legend, mýtů či jakýchkoliv jiných změn v důsledku dlouhodobého ústního předávání. Evangelia byla sepsána téměř jistě před rokem 100 n.l. Někteří badatelé uvádí, že byla sepsána cca po roce 70 n.l. Mnozí jiní však dokazují, že to bylo ještě dříve, před rokem 70 n.l.!

Sir Frederic Kenyon, dlouholetý ředitel Britského muzea a přední odborník na staré rukopisy, řekl: 

"Interval mezi vznikem originálu a nejstarším známým popisem je tak malý, že je fakticky zanedbatelný. Padly tak poslední důvody k domněnce, že se text cestou k nám změnil. Věrohodnost a spolehlivost textu Nového zákona můžeme považovat za definitivně prokázanou." [9, s. 16]

3) S jakou přesností se díla opisovala?

Další důležitou otázkou je míra zkreslení dochovaných svitků oproti originálnímu zápisu. Do jaké míry byli opisovači důslední a do jaké míry se padělatelům podařilo texty poškodit? I zde se mnozí kritici domnívají, že byl původní význam Biblických textů změněn a zkreslen. Autor knihy Překvapen vírou k tomuto tématu uvádí příklad profesora Princetonovy univerzity Dr. Bruce Metzgera, který analyzoval otázku přesnosti při opisování historických textů. K tomu účelu provedl srovnání Homérovy Iliady, náboženského spisu starých Řeků, Mahabharáty, což je náboženský spis hinduistů a Nového zákona. U Iljady bylo poškozeno cca 5 % textu, Mahabharáta měla poškozeno 10 % textu. Asi vás již nepřekvapí, že NZ prošel touto zkouškou opět na výbornou. Výsledky jsou téměř neuvěřitelné! Pokaženo je asi pouze 40 z 20 000 veršů, což činí přibližně 0,2 %. A co je důležitější, tyto změny nezpochybňují žádné historické skutečnosti nebo základní dogmata křesťanské víry! Je důležité si uvědomit, že dnešní badatelé vědí díky množství textového materiálu o každém sporném místě Nového zákona. Pokud někde existuje nejasnost, víme o ní. Mnoho těchto tzv. "chyb" je způsobeno většinou pouze odlišnostmi gramatického rázu nebo třeba použitím synonym. Přičemž "chyby", které by vůbec stály za zmínku v kontextu důležitosti, tvoří velmi mizivé procento a nevytváří sebemenší tlak na žádnou křesťanskou doktrínu.

Badatel F.F. Bruce na základě těchto skutečností učinil tento závěr: 

"Průkaznost našich novozákonních spisů je vůbec mnohem větší než průkaznost mnoha spisů starověkých, jejichž původnost se nikdo ani neodváží zpochybnit. A kdyby byl Nový zákon sbírkou světských spisů, jeho hodnověrnost by byla nade vší pochybnost." [5, s. 32]

Další podpůrné argumenty

Existuje ještě řada dalších argumentů, které věrohodnost Bible potvrzují. Např. mnoho z kritiků a neinformovaných lidí napadá novozákonní evangelia. Ptají se, jak by si mohli jejich autoři pamatovat spousty let Ježíšova slova a konkrétní události, když Ježíš sám nezanechal žádnou písemnou zmínku. Rád bych reagoval takto:

• Kultura ústní tradice - v dřívější době bylo psané slovo velmi vzácné. Nebylo možné se jednoduše dostat k jakémukoliv spisu. Biblické pasáže se četly pouze v synagogách. Proto byli lidé nuceni učit se zpaměti. Lidé uměli nazpaměť celé knihy a jejich paměť byla "jako trám".

• Ježíšova slova byla "nezapomenutelná". Bible potvrzuje svědectví lidí, kteří říkali: "Nikdo nikdy takto nemluvil!" Proto můžeme předpokládat, že se Jeho slova neztratila v moři častých a obecných frází a informací.

• Ježíšova slova byla "zpěvná". V dnešních překladech Bible tato skutečnost zanikla. Bibli nečteme v jazyce, kterým mluvil Ježíš. Ježíšova slova však byla snadno zapamatovatelná, jakoby "zpěvná". Používal často poetické výrazy. Příkladem mohou být paralelismy, které snadné zapamatování zjednodušily.

• Ježíš své učení opakoval - při mnoha příležitostech a na různých místech. Mnozí lidé tak měli možnost si Ježíšova slova lépe zapamatovat.

Role božího vedení
Tento argument je asi nejdůležitější ze všech. Uvádím jej však na posledním místě, abych zdůraznil, že i bez teologických argumentů lze důvěryhodnost Bible podpořit. Pokud je Bible skutečně božím slovem, pak je logicky Bůh sám garantem, že se Jeho slovo dostane neporušené až k nám. Proto výše uvedené důkazy pro mě nejsou směrodatné. Jsou pro mě povzbuzením a potvrzením toho, čemu už věřím - že je Bůh všemohoucí, svrchovaný a lze Mu důvěřovat.

Dr. Clark H. Pinnock, profesor systematické teologie na Regent College, prohlásil:

"Neexistuje žádný jiný starověký dokument, který by byl doložen tolika textovými a historickými doklady a který by nabízel takovou paletu historických údajů... Čestný člověk nemůže takový pramen zamítnout. Nedůvěra k historickým dokladům křesťanství pramení z nesmyslné předpojatosti." [10, s. 58]

Závěrečné shrnutí

Na základě výše uvedených faktů můžeme s velkou mírou jistoty tvrdit, že máme k dispozici velmi bohatě doložený textový materiál, s velmi krátkou dobou mezi jeho sepsáním a popisovanou událostí a se zanedbatelnou mírou chybovosti. To vše sice samo o sobě nedokazuje skutečnost, že jsou popisované skutečnosti pravdivé, jsou však velmi silným argumentem ve prospěch biblických tvrzení.