32. otázka - Proč nejsou součástí Bible i jiné spisy?

aneb apokryfy a tajná evangelia

Nabízí se nám další otázka - neubrali, nebo naopak nepřidali církevní představitelé z/do bible něco, co se jim lidově řečeno "nehodilo/hodilo do krámu"? Je historický Ježíš totožný s tím, kterého popisuje křesťany používaná bible? Především lidé, kteří jsou orientováni více esotericky a okultně, vyčítají dnešní podobě bible skutečnost, že v ní chybí mnohé zamlčené a utajené starověké texty (tzv. apokryfy). Domnívají se, že si tam původní křesťané ponechali pouze to, co se jim hodilo a co neodporovalo jejich pravdě, kdežto jiné "osvícenější" a "pravdivější" texty se skrytým poselstvím Ježíše záměrně vyřadili. Typickým příkladem je přesvědčení, že byla z bible systematicky vymazána nauka o reinkarnaci (tento omyl řeším v otázce č. 45).

Než se na problematiku apokryfů podíváme blíže, uveďme si nejprve stručně základní principy, podle kterých byly knihy do biblického kánonu zařazeny. Apokryfy tyto body v různé míře nesplňují.

  1. Byla kniha psána božím prorokem, případně u novozákonních knih apoštoly? I v případě, kdy tato podmínka není splněna (v Novém zákoně jde o Markovo a Lukášovo evangelium), tak se jednalo o blízké spolupracovníky apoštolů, na základě čehož byly i jejich texty přijaty s boží autoritou.

  2. Byla tato osoba Bohem potvrzena skrze zázraky a divy? Židům 2:3-4 nám ukazuje skutečnost, že za božími lidmi můžeme očekávat také Jeho potvrzování. Od Mojžíše přes Ježíše až po Jeho apoštoly tuto skutečnost pozorujeme.

  3. Zjevuje text pravdu o Bohu? Zde je důležitá skutečnost, že žádný text ani zjevení nejdou proti předchozímu božímu zjevení (navazují na sebe a doplňují se). Tento princip lze nejsnáze ilustrovat na mnohých falešných prorocích moderní doby, kteří přicházejí s "novým poselstvím od Boha", které však naprosto popírá jakákoliv předchozí zjevení.

  4. Nese text boží moc? Jakýkoliv text, který nenese boží moc k proměně člověka, není od Boha (viz Žd. 4:12).

  5. Byla kniha akceptována a používána prvními křesťany? Byly texty používány v rámci církevní praxe prvními křesťany a byly jimi všeobecně akceptovány?

Co jsou to apokryfy?

Apokryfní literaturu lze jednoduše charakterizovat jako historické spisy, které byly svým charakterem podobné spisům biblickým (nebo si nárok na boží inspiraci přivlastňovaly), nicméně na jejich hodnověrnosti a autoritě nepanovala uvnitř církve shoda a v mnohých bodech často přímo odporovaly základním pilířům Ježíšova učení. Někdy se sice i bible odvolává na jiné historické prameny (což je nicméně logické, neboť nikdo netvrdí, že by věřící lidé napříč historií nenapsali nic jiného než biblické texty), ty však Bůh z nějakého důvodu neměl v úmyslu inspirovat a zanechat pro budoucí generace k jejich užitku. To samé platí např. pro dopisy apoštola Pavla, které z kontextu bible zcela jasně napsal některým církevním sborům, ale které součástí bible nejsou. Bůh se tedy rozhodl některé Jeho dopisy použít a zachovat, jiné nikoliv.

Mezi nejznámější novozákonní apokryfy patří např. Tomášovo evangelium, Petrovo evangelium, Skutky Janovy, tajné Markovo evangelium, Mariino evangelium, Skutky Petrovy, Pavlova apokalypsa apod. Nemáme zde prostor rozebírat všechny spisy a jednotlivě se k nim vyjadřovat, dovolte mi však pár příkladů, které vám přiblíží důvod, proč je křesťané nepokládají za Bohem inspirované texty. Tajné Markovo evangelium je podle některých kritiků necenzurovanou verzí biblického Markova evangelia, které obsahuje tajné informace pouze pro zasvěcené. Jiní z něj vyvozují, že byl Ježíš kouzelník nebo že mnoho prvních křesťanů praktikovalo homosexualitu. Profesor teologie Dr. Gregory Boyd k tomuto řekl následující: 

"Víte, my žádné Tajné Markovo evangelium nemáme...máme jen jednoho vědce, který našel citát od Klementa Alexandrijského z konce druhého století, který údajně z tohoto evangelia pochází. Ovšem v současnosti zcela záhadně i tento citát zmizel. Žádné Tajné Markovo evangelium nemáme, nemáme z něho žádný citát...Kromě toho již víme, že Klement je pověstný svou naivitou a lehkovážností v otázce přijímání podvržených spisů. Takže Tajné Markovo evangelium je neexistující dokument, z něhož je uveden citát v neexistujícím spisku od autora z konce druhého století, u něhož byl prokázán naivní přístup k těmto otázkám. Drtivá většina učenců tomu nepřikládá žádný význam. Naneštěstí ti, kteří tento dokument považují za významný, se hodně prezentují v médiích, protože média milují senzace."

Jiným příkladem může být docela známé Tomášovo evangelium, které je však silně ovlivněno gnosticismem (nekřesťanské náboženské hnutí 2. - 4. stol. n. l.). Na jednom místě v něm Ježíš údajně říká toto: 

"...Každá žena, která se stane mužem, vstoupí do nebeského království."

Nemusíte být žádný teolog ani křesťan, aby vám došlo, že tady něco nehraje. Jedná se o výrok, který dobře zapadá do gnostického myšlení, ale velmi ostře odporuje poselství a osobnostnímu profilu Ježíše Krista.

V neposlední řadě tu máme Petrovo evangelium nebo Skutky Janovy, které ale ve skutečnosti nenapsal apoštol Petr ani apoštol Jan, jak by se na první pohled zdálo, nýbrž někdo o mnoho let později. Ten někdo si "vypůjčil" jejich jména a autoritu, aby mohl šířit své vlastní (tehdy známé) hereze. Dnes podobným taktikám říkáme padělání a podvod.

V podobných rozborech bychom mohli pokračovat dále. Vždy bychom zjistili, že nejsou kompatibilní s obecným křesťanským uvažováním či osobnostním profilem Ježíše Krista, nebo se jedná přímo o podvody. Tímto vším nechci říct, že by apokryfy nemohly obsahovat části pravdy nebo že by nemohly být v některých případech zajímavou historickou literaturou. Nicméně nároky těchto spisů na Boží inspirovanost křesťané (věřím, že právem) odmítají a existují spousty důležitých argumentů, proč tak činí.

Ukažme si ještě příklady několika obecných důvodů, proč apokryfy do bible nepatří:

Bůh má moc bibli ochránit - Jedním ze základních logických argumentů proti teorii zkreslené bible je skutečnost, že pokud existuje Bůh, tak má logicky moc ochránit své dílo od jakéhokoliv zničení, upravení a zfalšování. Ve skutečnosti ti, kteří věří, že existují nějaká zatajená pravdivá evangelia, říkají svým postojem to, že lidé překazili všemohoucímu Bohu Jeho záměr předat lidstvu svoji zprávu. Bůh tedy podle nich není dostatečně mocný zajistit rozšíření své zprávy, nebo to udělat nechce.

Bible sama varuje - Je důležité si uvědomit, že existence "konkurenčních" spisů a "pravd", které útočí na bibli, jsou naprostou nutností. Nic jiného bychom ani neočekávali, pokud skutečně existuje satan, který se všemi prostředky snaží zničit boží poselství a dílo. Bible ve skutečnosti obsahuje mnohá varování před falešnými učiteli a některé knihy Nového zákona jsou přímo reakcemi na podobné hereze, které se snažily poselství Ježíše překroutit. Apoštol Pavel to potvrdil na jednom místě těmito slovy:

"...Jsou to falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti." (2 Korintským 11:13-15)

Jinde v bibli se píše toto:

"Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!" (Galatským 1:6-9)

Zde evangelium není myšleno jako kniha, nýbrž jako poselství ("dobrá zpráva"). Můžeme snadno identifikovat, že zde existovali lidé, kteří měli ve svém zájmu pravé Ježíšovo poselství překroutit. Jako křesťana mě tedy vůbec nepřekvapuje, že existuje spousta útoků na biblickou důvěryhodnost.

Bible zakázána - Často se v souvislosti s apokryfy argumentuje, že historická církev nechtěla, aby lidé znali pravdu, proto z ní určité důležité spisy vyřadila. Tento argument je skutečně oprávněný, ovšem nikoliv v neprospěch bible. Ve skutečnosti historická (především římskokatolická) církev dělala všechno pro to, aby tradiční obsah bible (tedy současné znění) udržela co nejdále od lidí. Bible je totiž usvědčovala z mnohých falešných nauk a poukazovala na často zvrácené chování církevní vrchnosti. Přítrž tomu, obecně vzato, učinila až reformace, která se zasadila o rozšíření bible do společnosti. Tvrzení, že si církev vytvořila vlastní bibli je tedy nelogické, neboť její poselství velmi často útočí na mnoho jejích vlastních praktik a nauk.

Častá mytologie - množství apokryfů vykazuje zjevný mytologický charakter. Jistě, aktuální složení bible mnozí rovněž považují za soubor mýtů a bájí, nicméně posuďte sami. Např. Evangelium kříže obsahuje vyprávění o tom, že Ježíš vystoupil z hrobu s obrovskou postavou sahající nad nebesa a za ním vyšel mluvící kříž.

Problémy s biblickým kánonem

Kdybych tvrdil, že tradiční složení bible bylo přijato stoprocentně bez pochybností, nemluvil bych pravdu. Většina spisů a knih byla v podstatě bez diskuzí a pochybností přijata. Existovalo však několik málo případů, kdy existovala určitá pochybnost, zda danou knihu do biblického kánonu zařadit či nikoliv. Zde jsou příklady sedmi novozákonních diskutovaných knih.

List Židům - ačkoliv měla kniha autoritu, nebylo jasné, kdo je jejím autorem. Mnozí věří, že je jím apoštol Pavel. Nejasné autorství vytvořilo otazník ohledně zařazení do kánonu, a proto byla kniha nejprve diskutována.

List Jakubův - otazníky vzbuzoval zdánlivý konflikt s Pavlovým učením o spasení bez skutků zákona, kdežto Jakub zdůrazňoval důležitost skutků. Když čtenář pochopí, že skutky jsou plody skutečné víry, zdánlivý rozpor zmizí.

- 2. list Petrův - otazník vznikl na základě odlišného stylu psaní oproti prvnímu Petrovu listu. Problém je vyřešen, když zjistíme, že v jednom případě Petr použil písaře a nepsal vlastní rukou.

- Janovo Zjevení (apokalypsa) - rozpaky vznikly nad učením o tisíciletém království Ježíše, který vyznával určitý kult. Tato kniha však byla přijata církevními otci již dříve.

Na závěr bych chtěl zmínit skutečnost, že i mezi křesťany koluje bible, která má několik (starozákonních) knih navíc oproti bibli používané protestantskými křesťany. Jedná se o tzv. deuterokanonické doplňky, které používá např. římskokatolická církev. Není zde prostor tuto oblast blíže rozebrat, je však důležité poznamenat, že tyto apokryfní knihy nebyly nikdy přijaty do židovského kánonu a ani židé, ani křesťané je v prvních staletích nepovažovali za součást inspirovaného Písma. Navíc o sobě tyto knihy v některých případech samy prohlašují, že božím slovem nejsou.

Závěrečné shrnutí

Apokryfní literatura může být zajímavou historickou reálií. Nicméně jako text, který by nesl autoritu od Boha, jej přijmout z různých důvodů nelze. V mnohých případech se jedná o podvody či snahu propašovat falešné učení o Bohu, před kterým však bible, včetně samotného Ježíše, důrazně varuje.