45. otázka - Nebyla snad z bible vymazána zmínka o reinkarnaci?

(reinkarnace, minulé životy, posmrtný život)

I tato otázka zní z úst kritiků stále více a častěji. Nejčastěji tak slyšíme v tom smyslu, že bible učení o reinkarnaci původně obsahovala, ale později ji církev vymazala. Jindy se argumentuje tak, že se do bible knihy obsahující toto učení (již popisované apokryfy) prostě nedostaly. V neposlední řadě se někteří snaží o zcela nemožné - sladit aktuální křesťanskou nauku s myšlenkou reinkarnace a učením o minulých životech. Sám jsem zděšen, kolik lidí prohlašujících se za křesťany věří i tomuto bibli zcela protichůdnému systému víry. Mnohdy jistě podlehli lživým a nepodloženým argumentům, které zastánci reinkarnace používají. Jindy pravděpodobně nepochopili křesťanskou zvěst a tato se jim zdá spravedlivější či logičtější. Vysvětleme si proto základní východiska reinkarnace, tolik populárního náhledu na život po smrti.

O co v reinkarnaci jde?

Kolébkou reinkarnace jsou východní kultury a náboženské systémy (hinduismus, buddhismus, taoismus...), přičemž některé myšlenky použili i západní filozofové, jako Platón či Pythagoras. V našem kulturním kontextu pak můžeme reinkarnaci brát téměř jako samostatný náboženský koncept, který prolíná vícero věroučných systémů, nebo existuje jako samostatná víra jednotlivců. Reinkarnace má nespočet podob a v podstatě každý věroučný systém si ji do určité míry přizpůsobil svému kulturnímu a náboženskému obrazu. Její přesná definice je tedy obtížná.

Základní myšlenka reinkarnace (tedy učení o minulých životech) vychází ze skutečné biblické reality - padlé lidské přirozenosti a lidského hříchu. Každý člověk (není-li absolutní ignorant) si uvědomuje, že není dokonalý a že za svůj život napáchal mnoho zlého. Vůči "nejvyšší instanci", kterou lidé nazývají např. Bohem či neosobním univerzem, pak nese jakýsi dluh, se kterým je potřeba se nějakým způsobem vypořádat. Reinkarnace nabízí na první pohled lákavé a spravedlivé řešení - všechny Tvé viny se ukládají na jakýsi karmický účet, který je potřeba splatit. Podstata tkví v tom, že se po smrti tělesné schránky oddělí naše duše, která si propůjčí novou podobu či tělo. Pokud jsi žil špatný život, můžeš být v příštím životě kusem horniny, pijavicí, kobylkou nebo postiženým lidským dítětem. Jestliže jsi žil dobrý život, můžeš se narodit v bohaté rodině s dobrým společenským postavením. Tak či onak, pokud ti to tento život nevyjde, nic se neděje - dostáváš další šanci. V minulém životě jsi možná selhal, v tom dalším má tvá duše šanci na nápravu.

Jaké jsou cíle reinkarnace duše?

Cílem všeho převtělování je očistit svoji karmu a vymanit se z bludného kruhu inkarnací - splynout s bohem, univerzem, dosáhnout nirvány, jakkoliv to nazvete. To může trvat tisíce nebo miliony inkarnačních cyklů. Existují zde také jakési "zkratky", kterými si můžete tento proces urychlit. Mezi ně patří transcendentální a jiné meditace, regresní terapie, hypnóza, biotronika, kurzy sebezdokonalování apod. Už tyto "zkratky" by měly každého křesťana významně alarmovat, neboť se téměř vždy jedná o démonické okultní nauky. O těch však bude řeč později.

Proč lidé věří reinkarnaci duše?

Na tomto místě pomineme velkou část vyznavačů reinkarnace z řad východních náboženství, jako je např. hinduismus. Zde lidé reinkarnaci věří možná proto, že je součástí jejich náboženského systému. Zamysleme se spíše nad tím, proč tyto myšlenky přijímají lidé západní společnosti, kteří součástí těchto náboženství nejsou.

Argumentů může být více, zde chci uvést pouze některé hlavní:

1) Zklamání církvemi a křesťanstvím

Alespoň v kontextu naší země lze mluvit o znechucení církví a pokryteckými křesťany. V důsledku toho pak lidé mnohem lépe přijímají alternativní nebo přímo protikřesťanské filozofie. Mnozí se totiž na základě svého pozorování domnívají, že křesťanství "nefunguje" a je potřeba hledat jiná vysvětlení fungování světa.

MOJE ODPOVĚĎ

Tento důvod pro sympatie k reinkarnaci je částečně opodstatněný, nicméně sám o sobě nemůže obstát, neboť jej může použít k obhajobě své filozofie kdokoliv. Je spíše kritikou křesťanství jako takovou a ve svém jádru nemá s reinkarnací nic společného. Jak lze vysvětlit tyto nepříjemné skutečnosti, aniž bychom museli zavrhnout existenci křesťanského Boha, ukáži v problematice pokrytectví křesťanů a zla páchaného ve jménu Boha (71. otázka).

2) Důkazy minulých životů - vzpomínky, cizí jazyky, regresní terapie...

Zde se jedná možná o nejsilnější důkaz, na který slyší snad nejvíce příznivců myšlenky reinkarnace. Alespoň mě tyto "důkazy" vždy fascinovaly. Jeden příznivec reinkarnace to popisuje následovně: 

"Zážitky vysvětlované reinkarnací mají vždy velmi podobný scénář. Nějaká osoba si vzpomíná na dřívější život, na podrobnosti z tohoto života, o kterých by neměl dotyčný nic vědět. Někteří lidé dokonce začnou i plynně mluvit cizími jazyky. Nezřídka jsou to jazyky, které lze obtížně určit, protože se jedná o dávno mrtvé jazyky, ovládané pouze několika odborníky. Po zkoumání zážitků z těchto "minulých" životů se ukazuje, že zážitky jsou ověřitelné, skutečné a dotyčná osoba neměla možnost tyto informace nikde získat. V některých případech přináší regresní zážitky do té doby neznámé podrobnosti."

V praxi to znamená, že např. dítě, které umí sotva mluvit, začne hovořit cizími jazyky, které se nikdy neučilo, nebo začne hovořit o věcech, které si nemůže pamatovat a nemůže je znát. Přesto někdy při podrobnějším zkoumáním vychází najevo, že se popisované události skutečně staly či dané osoby existovaly.

Jiným druhem důkazu patřící do této kategorie jsou tzv. vyvolané vzpomínky na minulé životy. Ty se zpřítomňují pomocí různých regresních metod a jsou stále více populární nejen mezi léčiteli, nýbrž také u některých "obyčejných" psychologů (hypnóza, meditace, autogenní tréning apod.). Cílem regresní terapie je najít příčinu různých aktuálních tělesných či duševních problémů, které mají svůj původ v životě minulém (např. různé fobie, neurózy, alergie, nemoci apod.). Lidé podstupující tento druh terapie často popisují různé vzpomínky, vize a jiné způsoby uvědomění minulých životů. Zastánci reinkarnace často uvádějí, že byla pochopena příčina problému, kterou daná osoba měla, a že byl tento problém odstraněn (vyléčen). Z výše uvedených důvodů, které jsou pro nás svým původem nadpřirozené, mnoho lidí reinkarnaci přijímá jako fakt s prostým domněním, že to funguje.

MOJE ODPOVĚĎ

Celý tento soubor důkazů lze shrnout do jedné věty - jedinec dostává informace, vize či různé vjemy, které zpravidla nemůže znát a mohou prostřednictvím určitých metod pomoci vyřešit jeho fyzické či duševní komplikace. Naprosto a plně chápu, že když se průměrný člověk s podobnými úkazy setká, je jimi uchvácen a nezřídka mu naskočí husí kůže. Má otázka ovšem zní - setkám-li se s něčím nadpřirozeným, znamená to automaticky, že je daná informace (metoda, myšlenka...) pravdivá? Mnozí se naprosto nekriticky domnívají, že ano. Funguje to? Tak to musí být pravda...

Já jsem však přesvědčen, že nikoliv. Křesťanství má ve skutečnosti na tyto záhady jednoduchou a vnitřně konzistentní odpověď. Podle bible neexistuje pouze naše viditelná fyzická realita. Jsme také obklopeni světem duchovním, ve kterém se pohybují jak boží andělé, tak andělé padlí (démoni). Jak jsme si již dříve uvedli, touhou těch padlých je mařit boží záměry, obelhávat nás a zabránit nám v navázání vztahu s tímto živým Bohem. Není tedy překvapením, že zasahují i do našeho světa - nezřídka kdy nadpřirozeným způsobem. Téma démonických nauk a lží je velmi obsáhlé a budeme jej řešit v několika dalších otázkách. Přesto chci na tomto místě říci, že ne všemu nadpřirozenému lze věřit. Velmi hezky to lze pozorovat při zkoumání okultních a esoterických fenoménů (např. vyvolávání duchů apod.), kde lidé dostávají "nadpřirozené" informace, které však nejsou konzistentní a velmi často si navzájem odporují. Cílem démonů je totiž zmatení toho, kdo je ochoten naslouchat. Je jim v zásadě jedno, jakou informaci vám dají. Pokud jim budete naslouchat, dostáváte se více či méně do jejich vlivu a dál od Boha, což jim stačí.

Proto i zde musí zaznít boží varování: 

"Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla." (Efezským 6:12)

V krátkosti se nyní zaměřme na některé body tohoto argumentu:

Spontánní vzpomínky - Když skrze malé dítě začne mluvit "cizí" člověk, který vypravuje o svém minulém životě, musíme si položit otázku - mluví pravdu? Evidentně k nám přichází informace "z druhého břehu". Já se však ptám - proč bychom se měli domnívat, že svět lidí je plný lží a podlosti, ale v duchovní sféře tomu tak není, všichni nám přejí jenom všechno dobré a mluví pravdu? Co když ona cizí entita lže? Pokud lže, pak se vůbec nemusí jednat o člověka, ale právě o démona, který vás svede na slepou cestu, kterou se pak bude zabývat stále více lidí. Pokud démoni skutečně existují, není pro ně žádný problém zprostředkovat lidské bytosti jakékoliv informace a dovednosti, které oni sami znají. Démoni jsou totiž od počátku světa a mohou znát celou vaši rodovou linii. Mohou mít informace o osobách, místech, událostech apod. Jediné, co musí udělat, je přesvědčit vás, abyste si mysleli, že jsou to vaše vlastní vzpomínky, případně vzpomínky vašich dětí.

Cizí jazyky - tento fenomén lze velmi snadno vysvětlit. Cizími jazyky mohou hovořit i satanisté, hinduisté, šamani a mnohé jiné skupiny, které nemají s reinkarnací mnohdy vůbec nic společného. Podobnost je evidentní a měla by nás ihned zarazit. Satan takto dává k dispozici své schopnosti mnohým skupinám, které mu vědomě či nevědomě slouží. Démoni tedy působí stejně, ale na různých frontách.

Na tomto místě chci ještě podotknout, že fenomén "mluvení v jazycích" existuje i mezi křesťany. První zmínky nalézáme v knize Skutků apoštolských, kdy Bůh seslal svého svatého Ducha a dal křesťanům dar hovořit o božích věcech v jim neznámých jazycích, aby lidé všech jazykových skupin mohli jejich zvěsti uvěřit. Jinde je zmíněn jiný druh tohoto daru, který slouží k osobnímu budování věřícího. Mnoho křesťanů ale tyto dary odmítá, neboť se domnívá, že je i toto satanova práce. Je pravdou, že se takto satan nezřídka "propašuje" i mezi křesťany, kteří se na tyto dary nezdravě zaměřují. Ze strachu před infiltrací proto někteří křesťané tyto dary odmítají a podle mého názoru vylévají vaničku i dítětem. Přesto je tato hrozba reálná a je nutné vše na modlitbách rozsuzovat.

Vyvolané vzpomínky (regrese) - Zde může být situace stejná, ale i naprosto odlišná od vzpomínek spontánních. Člověk, který jde vědomě podstoupit regresi, se totiž dobrovolně otevírá (ať už vědomě či nevědomě) duchovnímu světu, který má nyní určité právo do jeho života zasáhnout. Démon tak může dané osobě zprostředkovat jakékoliv informace a vize, které poslouží jeho záměrům. Tyto vize nemusejí být vůbec pravdivé (což se mnohdy po ověření prokázalo) a mohou být neověřitelné. Z tohoto důvodu jsou k regresi skeptičtí i mnozí sekulární psychologové. Regresním terapeutům to je ale mnohdy jedno. Funguje to? Tak proč to nepoužívat! Ať už to je jenom pouhý výplod představivosti pacienta, nebo reálná vzpomínka, je to jedno. Důležité je, že toto upamatování léčí.

Uzdravení různých nemocí apod. - Pokud skutečně dojde při regresi k odstranění fobií, problémů či vyléčení nemocí, neznamená to automaticky pravdivost a potvrzení použité metody. Zní to možná zvláštně, ale i démoni umí léčit a odstraňovat naše problémy. Nikdy to však není zadarmo a vždy se to danému jedinci nepříjemně vymstí. Jediné pravé uzdravení, které není něčím podmíněno, ani sebou nenese tragické následky, je ve jménu Ježíše Krista. Když Bůh uzdravuje, uzdravuje ke svobodě, když léčí satan, vždy si za to vezme krutou daň.

3) Otázka zla, krátkého života a spravedlnosti

Zastánci reinkarnace se domnívají, že je tento koncept opakovaných příležitostí více spravedlivý než pouhá jedna šance prezentovaná křesťanstvím. Činíme-li zlo, budeme potrestáni, pokud činíme dobro, budeme odměněni. Myšlenka, že za konečný počet spáchaných hříchů máme nést věčné následky (bez možnosti nápravy), je pro mnohé nepřijatelná a proti představě existence milujícího Boha.

Reinkarnace má také spolehlivě vysvětlovat existenci zla. Utrpení, jemuž musíme čelit, totiž není nic jiného než spravedlivý důsledek spáchaného zla v minulých životech. Dobro je pak následkem našeho správného chování. Jinými slovy - každý si žije tak, jak zasluhuje v kontextu svého "účtu" hříchů vůči karmě.

V neposlední řadě někteří zastánci reinkarnace prohlašují, že za svoji karmu nesou odpovědnost oni sami, nikoliv někdo jiný. V tomto kontextu je oběť Ježíše, který měl být podle křesťanské tradice potrestán za hříchy druhých, nespravedlivá.

MOJE ODPOVĚĎ

Otázka spravedlnosti - O několik řádků níže je ukázáno, že reinkarnace není tak spravedlivá, jak si o ní její zastánci myslí. Naopak přináší více otázek a problémů než jasných rysů spravedlnosti. Nemluvě o tom, že nechává jedince trpět neurčitě dlouho (třeba miliony let) stále dokola, aniž by věděl, za co že to trpí. Celá myšlenka nespravedlnosti křesťanského pohledu spočívá víceméně v nepochopení toho, co vůbec spravedlnost je a kým je samotný Bůh. Pokud o sobě Bůh tvrdí, že je nanejvýš spravedlivý, milosrdný a miluje nás, jak pak můžeme hovořit o nějaké nespravedlnosti? Byl by snad Bůh (nespravedlivý) lhář ochoten snížit se k něčemu takovému, jako že se stane člověkem a nechá se kvůli nám zabít? Možná nerozumíme všem detailům Božího soudu a spravedlnosti, přesto však silné indicie ukazují, že Bůh spravedlivý je, proto nemám důvod toto zpochybňovat.

Otázka zla - Někteří lidé se domnívají, že je reinkarnace spravedlivá. Pokud domyslíme tuto tezi do logických závěrů, pak musíme přijmout i velmi závažné důsledky a s tím spojené postoje ke zlu a utrpení. Jakmile totiž např. v Indii potkáte tisíce zmrzačených (usekané údy, vydloubnuté oči apod.) žebrajících dětí, nemusíte je litovat. Ba ani byste jim neměli nijak pomáhat! Tím byste se vůči nim dopustili paradoxně zla. Ony pouze dostávají to, co si zaslouží! Odpykávající si svůj trest za svá provinění, spáchaná někdy v minulých životech. Když jim pomůžete, pouze oddálíte jejich trest třeba do příštího převtělení. Vy možná dostanete "plusové body", ony však ztratí možnost odtrpět svůj trest. Koho zajímá, že tyto děti nemají naprosto žádné tušení, za co že jsou trestány? Částečně i proto vypadají některé země tak, jak vypadají. Pokud totiž lidé přijímají koncept reinkarnace, často naprosto ignorují zlo, bídu a utrpení kolem sebe.

Ano, křesťané možná neumí odpovědět na otázku, proč se stalo to či ono neštěstí nebo proč umřel ten či onen člověk. Bůh to ví (viz otázka č. 18). Pokud však přijmeme realitu reinkarnace, odpověď je nasnadě - tito lidé dostávají, co si zaslouží. Tu samou odpověď pak můžete dát třeba matce umírajícího dítěte - maminko, vaše dítě bylo zlé, proto trpí a umírá. Určitě ji to uklidní...

Ne, nesnažím se zesměšňovat jinou víru. Chci vám pouze ukázat, že je tato myšlenka ve skutečnosti nelidská a postrádá soucit, lásku, odpuštění a snahu bojovat proti zlu. Křesťanství učí, že utrpení, zlo a nemoci nejsou dobré! Všechno toto jsou následky lidské vzpoury a Bůh jejich existenci brzy ukončí. Navíc Bůh po člověku požaduje lásku k bližnímu a soucit. To však u reinkarnace budete hledat marně. Reinkarnace existenci zla v podstatě ignoruje.

Otázka osobní odpovědnosti - Tento argument zní docela moudře. Udělal jsem chybu, musím za ni nést odpovědnost. Proč by za mé viny platil někdo jiný? Do značné míry tento princip skutečně platí. Bůh každého volá k zodpovědnosti za jeho činy. Přesto ví, že se k Němu nemůžeme dostat z vlastních sil, protože nic nečistého a nesvatého nesmí v Jeho přítomnosti přebývat. A jelikož nás miluje, rozhodl se nám dát nabídku - odpustím vám a vezmu trest za vaše provinění na sebe. Přijmete to?

Pokud ne a věříte v reinkarnaci, kde máte záruku, že svůj dluh splatíte? Minulé životy si nepamatujete. Nemůžete je porovnat s předcházejícími a ani nevíte, čeho se máte vyvarovat, protože je všechno relativní. Tato představa je důmyslnou myšlenkovou pastí. Jestliže chcete nést odpovědnost za svá provinění a nechcete přijmout boží milost a odpuštění, dostanete, co sami chcete - "mzdou hříchu je smrt". Ponesete svá provinění s věčnými následky v podobě odvržení od Boha.

4) Nesmrtelnost duše

Argument spočívá v tom, že pokud existuje nesmrtelná duše, pak musí po smrti logicky někde končit, nebo pokračovat ve své pouti dál. Vzhledem k tomu, že hlavní alternativy spočívající v konečné stanici nebe/peklo lidé často odmítají, jeví se myšlenka dalšího putování logicky, pravděpodobně a přitažlivě.

MOJE ODPOVĚĎ

Tento argument být ve skutečnosti obhajobou reinkarnace nemůže. Jedná se totiž o domněnku, kterou lze interpretovat více způsoby. Pokud po smrti naše vědomí nezanikne, ale existuje v nějaké formě dál, pak o jakou formu se jedná? Převtěluje se? Rozplyne se v nekonečnu? Stane před Bohem? Samotný fakt existence duše neříká nic o tom, zda reinkarnace je či není správným pohledem na náš svět. Proto její ne/pravdivost musíme posuzovat pomocí jiných měřítek a argumentů. Musíme se do problematiky ponořit hlouběji a zkoumat, zda existují spolehlivější argumenty na podporu našich tvrzení a naší víry.

5) Reinkarnace v bibli

Jak již bylo zmíněno, kritika bible ze strany zastánců učení o reinkarnaci sleduje zhruba tyto oblasti argumentace:

a) Z bible bylo učení o reinkarnaci vymazáno;

b) Do bible se učení o reinkarnaci vůbec nedostalo, protože ji složila "církev" podle toho, co se jí hodilo;

c) Přestože bylo něco o reinkarnaci vymazáno, bible o reinkarnaci ve skutečnosti učí, jenom církev drží monopol na svůj výklad a výklady alternativní ihned démonizuje.

MOJE ODPOVĚĎ

Mám naději, že po přečtení celé sekce otázek o bibli bude umět pozorný čtenář na námitky a) i b) odpovědět sám. Argument a) lze na základě moderních vědeckých poznatků textové kritiky a archeologie docela spolehlivě vyvrátit. Ačkoliv vůči faktům nemohou tyto argumenty obstát, přesto je jejich zastánci stále hojně používají. Při existenci stovek a tisíců různých rukopisů, které se navíc nacházely po celém tehdejším světě, opravdu není možné všechny zfalšovat a cokoliv vymazat. A pokud tak někdo u nějaké části učinil, dnešní metody textové kritiky to dokáží odhalit. Argument b) lze také z křesťanského pohledu snadno vyvrátit, neboť žádný z apokryfů, který by nesl učení reinkarnace, nesplňoval požadavky pro zařazení do biblického kánonu (viz otázka kanonizace). Zastánci reinkarnace jsou přesto stále přesvědčeni, že i někteří významní křesťané toto učení podporovali, nicméně se jim nedostalo hlasu. Při obhajobě reinkarnace se uvádí např. Origenes. Ten ji však při jedné příležitosti zavrhl:

"Nezdá se mi, že se na tomto místě hovoří o Eliášově duši; nechtěl bych totiž upadnout do učení transmigrace (jiný pojem pro reinkarnaci) které je cizí církvi boží, není odevzdané apoštoly a nikde se nevyskytuje v Písmu."

Poněkud složitější je pak odpověď na argument c), který v podstatě říká, že biblický text v současné podobě lze s myšlenkou reinkarnace sloučit. Toto stanovisko nezastávají kupodivu pouze nekřesťané, nýbrž také několik málo z těch, kteří se za křesťany označují. Jejich pojetí reinkarnace je sice odlišné od toho běžného, a je tedy jakýmsi kompromisem, přesto se jej snaží jeho zastánci prosadit. Princip je jednoduchý - křesťanství je pravdivé a jediná cesta k Bohu je skutečně pouze skrze Pána Ježíše. Háček je v tom, že nemáme pouze jednu šanci Ježíše poznat a přijmout. Pokud se nám z nějakého důvodu nepodaří Ježíše poznat (např. žijeme v pralese na konci světa), jednoduše se budeme tak dlouho převtělovat, až Ježíše poznáme a dosáhneme spasení. Tuto snahu o kompromis a sladění tak protichůdných nauk musím označit za paskvil, znásilnění a překroucení základních křesťanských doktrín. Pro rozbor konkrétních textů, na které obhájci reinkarnace obvykle poukazují, bychom potřebovali mnohem více prostoru. Nebudu se jím tedy zabývat. Obecně však můžeme zmínit následující skutečnosti.

Proč není reinkarnace s křesťanským učením slučitelná?

  • Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti a spásy sami, byla by Ježíšova smrt (a tím naprosto zásadní křesťanská zvěst) zbytečná. Pokud je možné dojít k Bohu tímto způsobem, nemusel Ježíš dělat to, co celou dobu dělal. (např. Galatským 2:21);

  • Kdyby byla tak zásadní nauka pravdivá, jsem přesvědčen, že by o ní bylo v bibli mnoho zřejmých zmínek a odkazů. Nic takového nenacházíme. Těch několik málo míst, které obhájci reinkarnaci používají, je pro účely její obhajoby naprosto nedostačující, jsou vytrženy z kontextu a lze je bez větších problémů vysvětlit v přirozeném kontextu křesťanské zvěsti. Mnohdy se jedná o zdánlivé podobnosti, které však s reinkarnací nemají nic společného;

  • Reinkarnace naprosto odporuje základní biblické zvěsti o vzkříšení těl (budeme mít stejné tělo, pouze však dokonalé a "oslavené");

  • V reinkarnaci si musíš spásu zasloužit, v křesťanství ji Bůh nabízí jako dar a milost;

  • Reinkarnace ignoruje zlo a ve svém důsledku lidi nabádá i k ignoraci utrpení, kdežto stěžejním prvkem křesťanství je láska, odpuštění a milosrdenství.

  • V reinkarnaci v podstatě všichni dojdou (možná někdy) spasení, křesťanství ale zdůrazňuje, že: 

"Kdo v něho (pozn. Ježíše) věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna božího." (Jan 3:18)

Mohli bychom nalézt mnoho dalších problémů, které tato nauka přináší (např. jaký karmický dluh splácel první život, nebo odkud bere karma informaci co je dobré a co je zlé, když zlo ani dobro vlastně v absolutním slova smyslu podle učení reinkarnace neexistují). Jistě, každá nauka má své problémy, včetně té křesťanské. Kdyby tomu tak nebylo, nemusel bych tuto knihu vůbec psát. Proto existence sporných otázek nutně neznamená, že musíme danou myšlenku odmítnout. Osobně jsem však nabyl poznání, že jedinou cestou k Bohu je Bůh samotný, který se zjevil v Ježíši Kristu. Nikoliv snaha zasloužit si spásu vlastním úsilím. Stejně tak většinu, ne-li všechny argumenty ve prospěch reinkarnace lze spolehlivě zpochybnit nebo vysvětlit v kontextu existence křesťanského Boha zjeveného v bibli.

Závěrečné shrnutí

Reinkarnace čerpá mnoho podpůrných argumentů z oblasti nadpřirozených zážitků a zkušeností. I z tohoto důvodu je stále více oblíbená. Křesťanství však umí na její argumenty spolehlivě reagovat, zpochybnit je a vysvětlit v kontextu existence duchovního světa.