68. otázka - Proč je tolik různých lidských církví?

Je pravdou, že existuje hodně křesťanských proudů a církví, které vidí věci odlišně. Z tohoto rozdílného pohledu na boží záležitosti pak často vznikají různá matoucí nedorozumění a spory - a to je smutné. Na úvod bych však chtěl přiznat, že na tuto otázku neznám stoprocentně uspokojivou odpověď. Přesto se pokusím uvést několik myšlenek, které by ji mohly více osvětlit.

1) Historické souvislosti

Při bližším rozboru důvodů pro existenci mnoha církví musíme začít určitým historickým kontextem a vývojem křesťanství. Nicméně je třeba mít na paměti, že celá církevní historie se všemi jejími souvislostmi je obor, který lidé studují mnoho let. Není tedy možné několika řádky zachytit všechny detaily a podstatné skutečnosti a nevyhnout se mnohým zobecněním a zjednodušením. Je také pravdou, že budou historii interpretovat docela jinak katoličtí historikové než historikové vycházející z křesťanské reformace. Já na historii pohlížím právě optikou protestantské reformace.

První křesťané neměli jednoduchý život. Ježíšovi následovníci byli ihned po vzniku církve krutě pronásledováni římskými císaři i židy samotnými. Zabavovali jim majetky, byli mučeni, vězněni, předhazováni divé zvěři v amfiteátrech, zaživa upalováni nebo křižováni [5]. Satanova snaha vyhubit vzkvétající boží církev násilím a terorem však selhala. Toto pronásledování vedlo paradoxně k opaku - rozmachu církve. Když nepomohla otevřená bitva, přišel satan s jiným nápadem - infiltrovat se do církve ve snaze odvést křesťany od božích pravd. Zjevná lež se rozpozná snadno, pokud je ale zamíchána do koktejlu pravdy, je mnohem zákeřnější. Po roce 300 n. l. pronásledování opadlo a nastal dramatický obrat - křesťanství se stalo státním náboženstvím Říma [6]. Z pohledu tehdejších křesťanů se možná jednalo o velkou výhru (resp. úlevu). Optikou historie však vidíme, že právě toto spojení státní moci a křesťanství mělo velmi fatální následky pro čistotu božího evangelia. Křesťanství postupně přijalo mnoho praktik a obřadů s pohanským podtextem, čímž se začalo postupně deformovat.

Bůh ovšem zaslíbil, že Jeho církev (zdůrazňuji, že se nejedná o formální organizaci) satan nikdy nezničí. Proto ne všichni křesťané tomuto klamu a tlaku podlehli. Mnozí z nich stále důvěřovali Bohu a Jeho slovu. Můžeme říci, že v každé době měl Bůh své věrné následovníky, kteří se drželi Jeho pravdy. Ti celá staletí v různé intenzitě volali po reformě církve a návratu k biblickým pravdám. Byli však systematicky umlčováni a vyhlazováni. Bible byla také na dlouhou dobu zakázána, čímž bylo obyvatelstvo drženo v nevědomosti a v zajetí falešného učení a pověr.

Hluboká zkaženost, hrabivost a zcela evidentní odklon středověké církve od Bible vyvrcholily tzv. reformací. Reformátoři často nechtěli zakládat nové církve, toužili stávající církev očistit od nánosů lží a zkaženosti. Počínaje Janem Viklefem přes Jana Husa až po Martina Luthera či Jana Kalvína, byli tito reformátoři Římem utlačováni a pronásledováni. Stávající římskou katolickou církev se však reformovat nepodařilo. Ačkoliv se jí podařilo částečně očistit od mnohého morálního zla, svých nebiblických dogmat se nevzdala. Nespočet těch, kteří vnímali, že mají poslouchat raději Boha, tedy z této církve vyšlo.

To je jedním ze základních důvodů pro existenci mnoha protestantských církví. Během proudu reformace vzniklo vícero protestantských hnutí. Následovníci Luthera přijali jeho očištěné poznání a stali se z nich "luteráni". Problém byl ale v tom, že nešli dál, nýbrž "zamrzli" na jednom místě. Nepokračovali tedy v reformaci, kterou sám Luther započal. Po něm přišli další reformátoři, kteří šli v odkrývání potlačovaných božích pravd dále (např. Kalvín). Po jeho smrti ale také jeho následovníci dosažené poznání "zakonzervovali". Na světě byla proto reformovaná církev. Jak přicházeli noví reformátoři a více odkrývali staletími potlačované pravdy, jejich následovníci často ustrnuli okolo tohoto poznání.

A protože ani oni nebyli dokonalí, bylo i jejich poznání mnohdy zatíženo různými nebiblickými aspekty (např. elitářstvím a nepokorou k druhým), které pak v kombinaci s lidskou hříšností přinesly různá napětí a nedorozumění. Nelze zde blíže popisovat dějiny reformace, přesto všechno snad alespoň částečně rozumíte, co stálo u počátku vzniku mnoha křesťanských církví. Můžeme tedy konstatovat, že je v rozmanitých církvích různá míra pravdivého poznání božího zjevení. Neznamená to, že v církvi s nižším poznáním nemohou být skutečné boží děti, které si Pán používá a které miluje! I tam Bůh mnohdy mocně jedná. Často dokonce i v rámci jedné církve existuje mnoho jednotlivých místních sborů, které jsou od sebe velmi odlišné - jedny jsou třeba téměř duchovně mrtvé, v jiných se nachází živé obecenství božího lidu. Jakékoliv zjednodušující závěry zde tedy nejsou možné.

2) Hřích

Jedním z nejpravděpodobnějších důvodů pro nejednotu v křesťanských církvích je hřích a naše tělesná přirozenost. Je to velmi smutné, ale někdy se křesťané nesnesou prostě proto, že jsou pyšní, chtějí mít věci pod svojí kontrolou apod. Toto je opravdu skutečným "máslem na hlavě" nás křesťanů. Přes to všechno, sama Bible s tímto stavem počítá. Existuje velmi rozšířená a falešná představa, že církev musí být dokonalá a lidé v ní musí být svatí. Ano, to je jakási meta, ke které se máme snažit dopracovat. Žádná církev (ani lidé ji tvořící) však není dokonalá. V podstatě celá Bible je záznamem o tom, jak si Bůh používal nedokonalé lidi, které postupně svým vlivem proměňoval. Nebojí se také zaznamenat velké pády mocných božích mužů, či samotného národu Izraele. Izrael, boží vyvolený lid, od Boha mnohokrát odpadl. Přesto nepřestal být Jeho lidem. Toto odpadnutí přineslo mnohé fatální následky a nepříjemnosti, přesto se nad ním Bůh neustále smilovával. Nejinak tomu je s Jeho nedokonalou církví. Nový zákon částečně tvoří apoštolské listy, které jsou často reakcí na falešné učení a praxi, které do tehdejších místních sborů pronikaly. Pokud bych proto nějakou dokonalou církev hledal, nenaleznu ji, neboť ji nezná ani sama Bible. A ostatně - i kdybych nějakou dokonalou církev našel, přestala by být dokonalá okamžikem, kdy bych se stal její součástí...

3) Otázka autority Písma

Tento důvod velmi úzce souvisí s otázkou, kterou jsme řešili v sekci o Bibli - proč je tolik výkladů Bible? Všechny církve se odvolávají na Bibli, mnoho z nich ale o ni při bohoslužbách nadneseně řečeno "ani nezavadí". Pro první křesťany bylo Boží slovo závazné a jediným hlavním zdrojem poznání a křesťanské praxe. Mnohé církve však přistupují k Bibli tak, že pro ně hlavním zdrojem není, nebo snižují vážnost jejích slov tvrzeními typu "to je jen obrazné", "nemůžeme to brát tak doslova", nebo dokonce tvrzeními, že autoři Bible udělali spousty chyb a některým zásadním naukám vůbec nerozuměli. Takto smýšlející církve a liberální teologové se odklonili od čistoty biblického učení a stávají se z nich falešní učitelé, před kterými Bible varuje.

Apoštol Pavel v jednom listu napsal: "Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím." (2. Timoteovi 4,3-4)

Ti, kterým se nelíbí radikální následování Pána Ježíše, posvěcování jejich života a láska k druhým, ti biblické poselství často překrucují podle své libosti či módních trendů dané doby. Nahrazují toto učení vlastními naukami, filozofií tolerance nebo třeba svými zážitky.

4) Lpění na nepodstatném

Mnohé církve jsou svým vyznáním téměř totožné a odlišují se spíše pouze názvem a místem. Přesto všechno je možné, aby i zde vzniklo nedorozumění. Je dáno mnohdy tím, že jedni dají důraz na nauku A, jiní na nauku B, ačkoliv obě strany uznávají, že A i B jsou správně.

5) Ne všichni jsou křesťané

Je důležité si uvědomit, že mnoho "církví" ve skutečnosti žádnými církvemi v biblickém slova smyslu nejsou. Většinou se jedná o sekty a náboženské organizace, které biblické pravdy znásilňují do takové míry, že míjejí její základní zjevené pravdy, na kterých se pravé křesťanské církve shodují (např. Svědkové Jehovovi, mormoni apod.). Pokud bychom tyto společnosti z našeho pomyslného seznamu vymazali, situace by byla o něco více přehledná...

Druhá strana mince

Je nutné si v souvislosti s tímto problémem uvědomit, že existence mnoha různých církví je do velké míry biblickým konceptem! Nemluvím zde však o nejednotě, soupeřivosti a různém elitářství, které plyne právě z naší hříšné přirozenosti. Hovořím zde o skutečnosti, že i v době prvotní církve existovalo defacto nespočet "křesťanských církví". Apoštolové psali církvi do Říma, Kolos, Korintu, Efezu či církvi do konkrétního domu. Tyto církve nebyly úplně stejné, jednalo se však o církevní sbory, které sdílely v tom nejpodstatnějším společnou víru v Pána Ježíše Krista. Neexistovala žádná formální církev, nýbrž samostatné a autonomní sbory. Z tohoto pohledu je kritika křesťanství v souvislosti s existencí mnoha církví neoprávněná.

Je velmi mnoho sborů napříč různými denominacemi, které mezi sebou velmi příkladně spolupracují, respektují se a sdílejí společnou víru v Pána Ježíše. Osobně bych neměl problém stát se členem mnoha jiných církví, které se drží svým vyznáním biblického zjevení. A to prostě proto, že mezi našimi místními sbory neexistují žádné podstatné rozdíly. Jako lidé máme často tendenci škatulkovat a jsme nervózní, když nemůžeme mít situaci pod kontrolou. Podobně to vnímám i v otázce církví. Chtěli bychom mít jasno v tom, že ta a ta církev je taková... a ta a ta zase maková..., ale tak to není.

Závěrečné shrnutí

Existence mnoha různých křesťanských církví je vlastně biblickým požadavkem. V důsledku lidské hříšnosti se však jednotlivé proudy a církve staly často nástrojem pro nejednotu a elitářství, které již boží vůlí nejsou.