28. otázka - Co říká Bůh na všechna ta světová náboženství?

Některé z vás možná zajímá, proč je tolik náboženství. Proč je Bůh vůbec trpí a co na ně říká? Proč to vlastně hledajícím lidem tak komplikuje? Není pak náboženství pouze pozůstatek primitivního evolučního vývoje, kdy jsme se báli všeho, co jsme si neuměli vysvětlit? Podrobný rozbor tohoto tématu by zabral celou knihu, omezím se proto pouze na několik základních myšlenek.

Proč je tolik náboženství a filozofií?

Mnoho lidí se domnívá, že existence různých náboženství dokazuje skutečnost, že žádný Bůh ve skutečnosti není. Kdyby přece existoval, bylo by snadné Jej nějak nalézt a miliardy lidí by se nemohly plést a tápat v nejistotě.

Osobně si nemyslím, že tato skutečnost oslabuje pravděpodobnost boží existence. Podle mého názoru je odpověď na výše položenou otázku docela prostá - protože to Bůh dopustil. Pokud chce zachovat svobodu volby jednotlivce, musí mu dát také prostor pro nespočet možností chování (i za cenu toho, že bude chybné). Kdyby tuto možnost nedal a nedopustil by uctívání něčeho jiného než sebe, musel by nás v konečném důsledku nutit uctívat přímo Jej. A to i v případě, kdybychom nechtěli. O vynucený druh úcty však Bůh nestojí. Důvody jsme si uvedli v předchozích otázkách.

Přestože bychom mohli s tímto závěrem celou otázku ukončit, rád bych ji trochu více rozvedl. Možná tak lépe porozumíme "psychologii" náboženského chování člověka. Situace je totiž komplikovanější, než se na první pohled může zdát. Když se zeptáte průměrného člověka, co si představuje pod pojmem "náboženství", pravděpodobně vám uvede nějaký druh víry a vyjmenuje nejznámější náboženské systémy, jako např. hinduismus, křesťanství, buddhismus, islám, judaismus, New Age atd. Ano, jedná se o formy náboženského uctívání různých bohů, bůžků a jiných objektů. Pokud bychom však zůstali pouze u nich, nebyli bychom důslední. Náboženské chování lidí totiž ve skutečnosti daleko přesahuje tyto kategorie a dopouští se ho každý člověk bez výjimky - ať už je to zarytý ateista, nebo přesvědčený teista.

Jako náboženští lidé se již rodíme. Bůh nás tak stvořil. Jsme vytvořeni k tomu, abychom Bohu sloužili a oslavovali Jej. Nicméně pokud takový vztah s Bohem nemáme, nahrazujeme jej něčím jiným. Uctíváme (aniž bychom to tak možná nazvali) mnohé věci, do kterých vkládáme své naděje, svoji sílu, prostředky a důvěru. Předmětem této modloslužby může být v podstatě cokoliv, co stavíme do našeho srdce na místo Boha samotného. Nemusí se jednat zrovna o uctívání soch, totemů, obrazů nebo falešných bůžků. Tato forma modloslužby může být zaměřena také na konkrétní lidi (náboženské vůdce, naše milované, naše idoly), na peníze, úspěch, touhu po slávě, sex, horoskopy, vědu, jistotu po zabezpečení, krásu našeho těla, nebo dokonce i zdraví - všechno to bývá často předmětem našeho "náboženského" uctívání.

Jistě, mnozí mi mohou oponovat, že snaha zabezpečit rodinu, vypadat krásně, být zdraví a zajišťovat se na důchod není žádné náboženství a uctívání, ale zodpovědnost každého slušného člověka. Netvrdím, že všechny z těchto věcí jsou samy o sobě špatné. Co chci říct je to, že pokud jsme skutečně stvořeni pro uctívání, pak to také děláme. Vidíme to dnes a denně, lidé jsou závislí na alkoholu, pornu, sexu, internetu, drogách, jsou posedlí zlepšováním svého těla, dosahováním prestiže a slávy, honbou za bohatstvím, uznáním, snahou o moc nad druhými. Zkrátka a dobře, vedle organizovaných náboženství existuje rovněž nespočet "neorganizovaných" forem náboženského chování.

Bůh tedy dopouští a toleruje existenci jak formálních náboženských útvarů, tak realitu každodenní modloslužby našich životů. Ať už se totiž klaníte sošce, nebo napřimujete svá srdce k touze po bohatství, výsledek je stejný - obcházíte živého Boha a svoji sílu napřimujete špatným směrem. Ježíš to jednou řekl takto:

"Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, k jednomu se přidá, druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku." (Lukáš 16:13)

Zde si Ježíš zvolil jako příklad majetek. Všimněte si, že majetek personifikuje, jako by se jednalo o osobu. Sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Pokud nesloužíte Bohu, pohrdáte jím, aniž byste své chování třeba takto pojmenovali, a sloužíte jinému "pánu". Tuto skutečnost Ježíš podtrhl na jiném místě těmito slovy:

"Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje." (Matouš 12:30)

Bůh nám dává tuto možnost = uctívejte mě a ve mně hledejte své blaho, nebo uctívejte a hledejte své blaho v čemkoliv jiném. Tím, že si lidé vybírají druhou variantu, vznikají mnohé sekty, filozofie a náboženské systémy.

Satan a jeho role

Řekli jsme si, že Bůh všechna náboženství jednoduše toleruje (dočasně), ale nesouhlasí s nimi. Tyto informace nám však neřeknou, kdo za těmito systémy stojí. Ačkoliv některá náboženství, sekty a filozofie vytvářejí samotní lidé, hrají v mnoha případech svoji roli i démoni. Už jsme si řekli, že démoni (padlí andělé, kteří kdysi Bohu sloužili) Boha nenávidí. Nenávidí také člověka, který je Jeho dílem a kterého se rozhodl Bůh milovat. Z tohoto pohledu lze logicky vyvodit, že démoni udělají cokoliv pro to, aby člověk Boha nemohl poznat a aby odvedli naši pozornost od Jeho plánu záchrany.

Kdybychom tedy vzali všechny sekty, náboženství a filozofie a chtěli zjistit zdroj, ze kterého pocházejí, nalezli bychom (velmi zjednodušeně) pravděpodobně dva původce: člověka a satana. Člověka v tom smyslu, že mnoho náboženství stojí na touze ovládat druhé, nebo jej použít k dosažení jiných cílů (ačkoliv netvrdím, že zde nejsou upřímní lidé, kteří mají ty nejlepší úmysly...). Obecně věřím, že existuje jakýsi vnitřní hlad po Bohu, který lidé vnímají a promítají do svých mytologií a představ, což může vést ke vzniku náboženských systémů. Nicméně i v tomto případě si duchovní svět "přihřívá polívčičku", tuto lež podporuje a snaží se ji rozšiřovat.

Satana v tom smyslu, že mnoho náboženství stojí na různých nadpřirozených zjeveních, kterými chce vyvolat zmatek a učinit slovo "PRAVDA" relativním. Častý scénář je ten, že se určitému člověku zjeví nadpřirozená bytost (např. anděl), který dané osobě předá určité poselství, ujistí jej, že jedině on je na správné cestě a vyzve jej k šíření daného poselství. Ono zjevení může mít také charakter nadpřirozeného potvrzování určitého chování, které vede zúčastněné jedince k myšlence "funguje to, proto je to pravdivé". Zvláštní téma si zaslouží na různý způsob démonizovaní lidé (různí guruové, léčitelé atd.), kteří svým spojením s duchovním světem vládnou určitými schopnostmi, a proto je lidé následují. K podrobnějšímu rozboru by bylo nutné věnovat se každému náboženskému systému zvlášť, k tomu však není prostor.

Boha nechceme

Pokládám za nutné, aby zde byla zmíněna ještě jedna skutečnost. Pro někoho bude možná překvapivá, přispívá však k tomu, že lidé věří v cokoliv jiného, jenom ne v živého Boha. Proč tomu tak je? Ježíš to popisuje takto:

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo." (Jan 3:16-20). Apoštol Pavel to potvrzuje těmito slovy: "...Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím." (2 Timoteovi 4:3-4)

I v těchto slovech je částečně skryta odpověď na otázku existence mnoha ostatních náboženství. Lidé živého a pravého Boha vlastně ani nechtějí! Ono to totiž docela bolí a hodně nás to stojí! Bůh má určité nároky, které jsou k naší přirozenosti naprosto opačné. Je nám přirozené nenávidět a za ránu vrátit nejlépe rány dvě. Bůh však po nás chce pokoru a odpuštění. Chce, abychom žili v sexuální čistotě a byli věrni jednomu partnerovi, my bychom nejraději svobodu, experimenty a volné vztahy. Bůh nás vede k podřízenosti autoritám i Sobě samému. My většinou (alespoň na západě) autority čím dál méně respektujeme. Tímto způsobem bychom mohli pokračovat dále. Lidé si vytváří raději vlastní bůžky a vlastního boha, ve kterého věří. Tento bůh po nich zpravidla nic moc nechce a souhlasí se vším, co oni sami pokládají za správné. Ježíš po nás chce, abychom zemřeli vlastnímu já, bere nám nezávislost, vyzývá k mravní čistotě, volá k absolutní oddanosti.

Křesťané tato Ježíšova slova potvrzují, když vzpomínají na svůj život bez Boha, kdy je slovo Pravdy bytostně usvědčovalo a bylo pro ně někdy i velmi nepříjemné. Je také spousta lidí, kteří "jakoby" uvěří v křesťanského Boha, ale když přijde na lámání chleba a mají svoji víru dokázat na skutcích (např. přestat s promiskuitou, předmanželským sexem, podváděním v práci apod.), raději si volí jinou formu náboženství, která není "tak svazující" nebo "tak dogmatická". Jinými slovy - chceme Boha, ale nedej Bože, aby on chtěl něco po nás...

Závěrečné shrnutí

Existence mnoha různých náboženství není argumentem proti boží existenci ani argumentem proti Bohem zjevené Pravdě. Tato realita ukazuje spíše na odmítnutí Boha, což On sám dočasně toleruje. Bez toho by byla omezena naše svobodná vůle. Bůh a Jeho pravé poznání je lidem přístupné. Když Jej pokorně a s upřímnou touhou hledáme, dá se nám poznat.