24. otázka - Kdyby existoval Bůh, nedopustil by, abych….?

K této obecné otázce mě motivovala zkušenost mého věřícího kamaráda, který měl v práci rozhovor se svým kolegou. Řeč přišla (jak jinak) na otázku existence Boha. Kolega mého kamaráda odbyl tvrzením: "Kdyby Bůh existoval, nedopustil by, abych teď měl dluhy." Jak vidíte, žádné sofistikované a složité vědecké argumenty proti boží existenci, nýbrž prostá reakce na vlastní, ne příliš šťastný život. Už jsem se setkal s podobným tvrzením: "Kdyby existoval Bůh, nedopustil by, aby se mé manželství rozpadlo." "Kdyby existoval Bůh, neměli bychom se teď tak špatně." Ve výčtu podobných stížností bychom mohli pokračovat. Společným jmenovatelem těchto výčitek je snad domněnka, že nám Bůh něco dluží. Že je povinný nám zajistit štěstí, zdraví, harmonii, mír a bohatství.

Na úvod chci zdůraznit, že se zde nechci zabývat problémy či tragickými událostmi, kterým tazatelé těchto otázek nemohli nijak zabránit (tedy např. "proč Bůh dopustil smrt mého dítěte", "povodeň mi vzala bydlení..." atd.). Částečný nástin odpovědi naleznete v otázce č. 18 a v jiných částech této knihy. Zde se chci věnovat těm problémům, které jsou více či méně ovlivnitelné lidmi. Jak už asi cítíte, nejedná se o argument logický či věcný, nýbrž emoční. Napadá mě více možných odpovědí, kterými je na něj možné reagovat. Chci se však zaměřit pouze na jednu konkrétní oblast - samostatnost člověka a ignorace Boha.

Lidé si často stěžují na svůj stav a dávají to za vinu ne/existujícímu Bohu. Troufám si však tvrdit, že v mnohých případech pouze svalují své komplexy, nedostatky a neúspěchy na někoho jiného. Myslím, že sami znáte ve svém okolí ty, kteří vidí chyby na všech ostatních, jenom na sobě ne. A právě tento "fenomén" mám na mysli. Je více rozšířený, než by se nám mohlo na první pohled zdát. Jeho hlavní příčinou je snad pýcha a neochota si přiznat, že já jsem ten, kdo nese odpovědnost za svůj zkažený život. Ano, možná si nechceme přiznat, že za svůj život neseme plnou odpovědnost my sami. Ne zamračený soused od vedle, ne chamtiví politici, ne náš zaměstnavatel, ne naši rodiče, ale my sami. Jistě, mnoho z lidí v našem okolí nás může ovlivnit a mnohé věci změnit nemůžeme, to je pravda a o těchto případech nemluvím. Jsme ovšem odpovědni za to, jak na životní výzvy (dobré i zlé) budeme reagovat. Toto nechceme slyšet. Je nám proti srsti, že bychom měli celou tu tíhu naší ubohé existence nést sami. Je jednodušší hodit vinu na někoho jiného, nejlépe na někoho, kdo má tu moc, aby vše bylo jinak.

Lidé shazují vinu na Boha, ale Boha sami ignorují. Možná bychom se mohli onoho zadluženého muže ptát, zda se na modlitbách radil s Bohem, jestli si má půjčit a kolik? Mohli bychom se zajímat o to, jestli Boha pustil do svého rozhodování ohledně podnikání a všeho s tím spojeného. Co bychom zjistili? Odpověď je zřejmá - Boha si do svého života nepustil. Stejně tak zklamané ženy, které se zhroutil vztah, bychom se mohli ptát, zda na modlitbách hledala boží vůli ohledně jejího partnera? Zda si vybírala muže podle božích měřítek, nebo těch svých. Co bychom se dozvěděli? Stejný závěr - Boha do svého života nepustila. Toto jsou jenom dva příklady z reálného života. Zrcadlí však zástup zraněných duší, které Boha ignorovaly, boží vládu ve svém životě nechtěly, ale když přišel neúspěch, pak pro ně Bůh neexistuje, neboť tyto těžkosti by se jim přece nemohly stát. Víte, co by mnozí z nich řekli, kdyby úspěšní ve svém životě byli? Jako bych to slyšel: "Já žádného Boha ve svém životě nepotřebuji," nebo "žádný Bůh mi nikdy nepomohl, co jsem si neudělal sám, to nemám."

Poučení - pokud jste jedním z těch, kteří své selhání vyčítají Bohu a vyvozují z něj Jeho neexistenci, pak právě vy vězte, že nemůžete vyčítat někomu, koho do svého života ani nepustíte, že zavinil či dopustil vaše selhání či nelehkou životní situaci.

Z výše uvedeného se nabízí otázka: "A co věřící? Ti nemají žádné problémy, když se toho vašeho Boha doptávají a hledají Jeho vůli?" Těžká otázka. Ano i ne. Ano v tom smyslu, že hledání boží vůle a život s Ním nás chrání od mnoha zbytečných pádů, zklamání a osobních katastrof (řídíme-li se obecnými božími principy a příkazy, ušetří nám to spoustu trápení). Ne v tom smyslu, že věřící není žádný nadčlověk a je vystaven mnoha problémům (především nezaviněným, pokud sám neselhává), které se nikomu nevyhýbají. Mají však zdroj, ze kterého mohou čerpat pokoj, pomoc a sílu. Zároveň pak utrpení člověka, který žije v souladu s boží vůlí, obrací Bůh v dobré a ve svůj prospěch.

Závěrečné shrnutí

Existuje mnoho lidí, kteří shazují své neúspěchy a životní pády na Boha. Paradoxně Jej však ignorují a domnívají se, že je snad povinný zajišťovat všem lidem blahobyt a štěstí (navzdory tomu, že převracejí Jeho řád, ignorují Jej a uráží svým chováním). Bůh nám touží odpustit a jakákoliv selhání zapomenout. K tomu, aby nám však něco odpustil, musíme vinu nejprve přiznat a o odpuštění požádat. V tomto případě přijmout odpovědnost za selhání a celý svůj život (do té míry, co jsme mohli ovlivnit).