16. otázka - Není snad víra jenom berlička pro slabochy?

Věřit může jen slaboch, říká se. Pomocí těchto výroků je mezi řádky řečeno nepřímo i následující: "My jsme ti silnější, kteří žádného Boha nepotřebují, svůj život si dovedeme řídit sami a neutíkáme od problémů k nějakému imaginárnímu Bohu."

Někoho k tomuto závěru přivádí letmý pohled do kostelních lavic, kde vidí spoustu kulhajících babiček, které se chytají poslední naděje před svojí smrtí. Jiní tak možná usuzují z vlastní zkušenosti, kdy ve svém okolí vidí zástup věřících "podivínů". Někteří pak prostě proto, že podle nich "vědci zjistili, že žádný Bůh neexistuje", proto přece jakákoliv víra musí být únikem z reality, slabošskou snahou ignorovat tvrdý fakt, že jsme obklopeni nesmyslným a nepřátelským vesmírem, kde všechno jednou končí a žádná naděje na něco lepšího prostě není. Dá se vůbec této obžalobě nějak čelit?

Dám vám překvapující odpověď, která je uvedena v bibli:

"Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem." (1 Korintským 1:26-29)

Je tedy pravdou, že mnozí z těch, kteří patří Bohu, jsou v lidských očích prostí, možná nevzdělaní a někdy také slabí lidé. Všimněme si však také toho, že "není mnoho" neznamená, že není nikdo, kdo by byl moudrý, urozený a mocný. Mezi věřícími jsou totiž napříč staletími velmi významné osobnosti světových dějin, vědy i kultury. Od prezidentů, nositelů Nobelových cen až po "obyčejné" vysoce vzdělané a vlivné občany. Tato skutečnost výrazně tupí ostří celého tohoto argumentu. Nemyslím si proto, že víra v Boha a Jeho následování je pro slabochy (myšleno v obecném slova smyslu) - často je to právě naopak! Slabší jsou paradoxně často právě ti, kteří se takto posmívají. Uveďme si to na několika příkladech:

Kdo je slaboch? Ten, kdo...

  • ...je ochoten zemřít za svoji víru, nebo ten, kdo si nedokáže mnohdy stát ani na svém slibu? (pro víru umírají ročně i dnes desetitisíce věřících, mnohdy nechutně brutálními praktikami)

  • ...je navzdory problémům, které život přináší, stále věrný jednomu partnerovi? Nebo ten, kdo pod návalem své slabosti a tělesných choutek své partnery střídá?

  • ...dokáže (s boží pomocí) odpustit často velmi zlé věci, nebo ten, kdo se zahořklým srdcem křičí: "Nikdy ti to neodpustím!"?

  • ...dokáže zapřít sám sebe a mít druhé za přednější než sebe, nebo ten, kdo není schopen myslet na nikoho jiného, než na sebe?

  • ...se nezištně vzdá celého svého života, aby pomáhal a sloužil druhým lidem, nebo ten, kdo není schopen nikomu pomoci, aniž by z toho něco měl?

  • ...nekrade, nebo ten, kdo neodolá pokušení, a když je možnost, něco si vezme?

A takto můžeme pokračovat. Nechci zde kritizovat ty, kteří v Boha nevěří. Je mnoho věřících i nevěřících, kteří výše uvedené ctnosti žijí (mají). Poukazuji pouze na skutečnost, že "praktikující křesťan=slaboch" je protimluv a pouhá pomluva. Uznávám však možnost, že se na tomto mýtu podílí i spousta "papírových křesťanů". Jinými slovy těch, kteří se za křesťany považují a k víře se uchylují pouze tehdy, když jim "teče do bot", ale jinak se na jejich životě víra neprojeví. V tomto případě ano - pro tyto lidi je víra pouze paralen, který si vezmou, když je začne bolet (obrazně řečeno) hlava. Pokud však hovoříme o věřícím křesťanovi, mám na mysli člověka, který Boha poznal, má s Ním vztah a myslí to s vírou vážně. Takový člověk slaboch v tomto slova smyslu být nemůže. Musí totiž denně bojovat se sebou samým. Se svojí přirozeností, která je v jádru sobecká, pyšná, domýšlivá apod. Když padne, musí se zvednout, najít sílu se případně omluvit, pokořit a jít dál. Musí bojovat se světem, ve kterém je spousta falešných a proti Bohu zaměřených nauk, postojů a náboženství. A v neposlední řadě podstupuje duchovní boj se skrytým nepřítelem všech křesťanů - satanem a jeho démony.

Jestliže tedy takový věřící člověk bere svoji víru vážně a žije podle boží vůle, pak často svými boji a odvahou hravě předčí leckterého skeptika, který se mu posmívá.

Pokud někdo uvažuje o tom, že svůj život odevzdá Bohu, pak se rozhodně nemusí bát, že se stane slabochem. Spíše by se měl bát, aby dokázal naplnit příkaz Pána Ježíše:

"Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." (Marek 8:34)

Přesto všechno by má odpověď byla ochuzena, pokud bych v určitém slova smyslu neuvedl na pravou míru skutečný význam slova slabost v křesťanském kontextu. V základním slova smyslu jsme totiž slabí všichni. Bůh je Bůh a my? My jsme pouze Jeho křehká stvoření. Nikdo není schopen žít svůj život tak, jak cítí, že by jej žít měl (i přesto, že si třeba namlouvá opak). Proto všichni potřebujeme Boha, který nám dává sílu a pomáhá nám. Pro křesťany je Bůh štítem a pevnou skálou, o kterou se mohou kdykoliv opřít. Je naší nadějí, pomocí, je naší silou a pomáhá nám v každém soužení. Toto všechno je pravda. Bůh sám se takto rozhodl - On je větší, my menší, On silnější, my slabší. Proto zcela přirozeně a logicky platí, že Bůh je mj. "berličkou" pro ty, kteří Jemu věří. Podpírá je a dává jim sílu do každodenního boje se vším, o čem jsme se tu již zmínili. Není však žádnou virtuální berličkou, ale živým Bohem. Zároveň platí, že v této "slabosti" musíme být silní a každodenně bojovat se světem a sebou samými.

Závěrečné shrnutí

Víra, která je činná a není pouze přetvářkou, může být jen těžko pohodlnou berličkou pro usnadnění našeho života. Pokud totiž bereme život s Bohem vážně, musíme očekávat i těžkosti a překážky, neboť je psáno (2 Timoteovi 3:12)

"A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování." 

Bůh nám ovšem dává sílu takové pronásledování překonat a je nám v něm oporou (nebo berličkou?).