15. otázka - Není víra v Boha ztrátou svobody?

Velmi mnoho lidí si drží od křesťanství odstup ne proto, že by v Boha nevěřili. Spíše se bojí ztráty své svobody. Bojí se, že by museli chodit do kostela, modlit se, odpouštět nebo milovat ty, které chtějí nenávidět. Bojí se toho, že by se museli vzdát mnoha závislostí, radovánek, zálib nebo třeba přátel. Některé z těchto strachů jsou oprávněné, jiné nikoliv.

Jak asi možná vnímáte, chtělo by to pojem "svoboda" blíže vysvětlit a specifikovat. Určitě je vhodné rovněž přiblížit, v čem spočívá ona diskutovaná křesťanská "nesvoboda". Jsem totiž přesvědčen, že v naší společnosti kolují mezi lidmi spousty nesmyslných a nepravdivých představ. Ty jsou živeny médii, filmy, ale také těmi, kteří se za křesťany považují, ale ve skutečnosti o křesťanství nevědí téměř nic, nebo o následování Ježíše Krista nestojí. Celá tato otázka v sobě totiž nese jedno velké nepochopení pravého významu svobody. Je snad její definicí "dělat si, co chci"? Určitě ne! Podle této definice nežijí ani ti, kteří křesťanům ztrátu svobody vyčítají.

Každý z nás se rodí na území určitého státu, který má tisíce specifických zákonů, jež musíme dodržovat. Nesmíme zabíjet, nesmíme druhé okrádat, ubližovat jim. Nesmíme podnikat bez povolení, nesmíme si postavit dům bez povolení, nesmíme urážet druhé lidi a omezovat jejich práva. Nesmíme zneužívat své děti, podvádět svoji manželku. Naopak - musíme platit daně, musíme poslechnout policejní auto, jakmile nás zastaví. Musíme respektovat pravidla silničního provozu. Musíme být opatrní, pokud pracujeme v továrně na chemikálie, a existuje mnoho dalších "musíme...".

Když budeme toto všechno ignorovat, můžeme přijít o život při nehodě v práci, nebo na silnici. Můžeme dostat pokutu, nebo jít do vězení za neplacení daní či ignoraci veřejného činitele. Náš dům postavený bez povolení zdemolují. Budeme-li jiným lidem ubližovat, v lepším případě budeme mít na krku žalobu, v horším ublíží jeho přátelé nám. Budeme-li zneužívat své dítě, zničíme mu život a sobě vězením také. Pokud podvedeme manželku, poneseme si oba po celý zbytek života šrám na srdci.

Chápete? Ani v tomto nejobecnějším slova smyslu není nikdo "svobodný". Každý musíme respektovat velké množství příkazů a zákazů, které umožňují naši existenci a rozvoj civilizace. Dodržování jistých pravidel a mantinelů je proto pro naši smysluplnou existenci naprosto nezbytné a žádoucí.

Ukažme si to ještě na jiných příkladech. Co takhle fotbal? Hrajete fotbal tak, že míč vezmete do jedné ruky, železnou tyč do druhé a běžíte s ním na branku? Ne? Hrajete jej podle pravidel? Pak se dobrovolně stáváte "nesvobodnými", abyste si mohli této hry užít. Dobrovolně přijímáte spousty pravidel a jste za ně rádi - bez nich byste si totiž nezahráli. Pravidla hře dávají smysl, chrání všechny zúčastněné a dovolují jí, aby existovala.

Co tímto vším chci říct? Nic méně než to, že i boží zákony, nařízení a principy mají svůj jasný smysl. Tak či onak - jádro křesťanství není na prvním místě o pravidlech. V první řadě je o víře, lásce a vztahu s Bohem. Dodržování božích zákonů je pak (tedy mělo by být) důsledkem tohoto vztahu.

Čím jsou křesťané svázáni?

Pokud vás zajímá, čím byste byli "svázáni", kdybyste se stali křesťany, pak vám chci dát jednoduchou odpověď. Odpověď, kterou nám zanechal sám Ježíš Kristus.

"...Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Matouš 22:36-40)

Nebo jinde: 

"Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi." (Matouš 7:12).

Ježíš řekl jednu velmi důležitou myšlenku. Celý systém přikázání a principů je o jednom jediném - o lásce. Jestliže milujete Boha, budete s Ním toužit trávit svůj čas, budete toužit po Jeho jedinečné přítomnosti, budete hledat Jeho vůli ve vašem životě, budete se o Něm chtít dozvědět více informací a budete chtít být s těmi, kteří mají stejné touhy a cíle. Aniž si to pak možná uvědomíte, automaticky tím naplníte spousty "příkazů" bez toho, aby to bylo pro vás nepřirozené (tímto vším jste se modlili, četli bibli, chodili na bohoslužby atd.).

Pokud pak budete milovat druhé, naplníte tím ještě více přikázání. Budete-li skutečně usilovat o lásku k druhým lidem, pak jim nebudete chtít lhát, nebudete je podvádět, nebudete je okrádat, nebudete je využívat, nebudete jim ubližovat, nebudete je zabíjet, nebudete je pomlouvat, nebudete je nenávidět. Nebudete ničit majetek druhých, nebudete ničit přírodu, kterou nám Bůh dal do správy. Naopak - budete jim přát dobré, prokazovat jim lásku, chtít pro ně to nejlepší. Budete mít v úctě život i druhé. Budete milovat...TOTO JE KŘESŤANSTVÍ.

Utajené otroctví

Někdo se kupříkladu bojí toho, že kdyby se stal křesťanem, musel by být věrný jednomu partnerovi, nemohl by si "vyhodit z kopýtka", kdy se mu zachce, nemohl by se chtivě dívat na druhé a "svlékat je očima". Ano, je tomu tak. Otázkou však je, co je správně. Co je v souladu s láskou a co v souladu se sobeckým chtíčem? Tak mě napadá - kdo je tady vlastně otrokem?

Dovolte mi na tomto místě uvést jeden velmi provokativní Ježíšův výrok, nad kterým se mnoho lidí uráží.

"Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu." (Jan 8:34)

Vážený čtenáři, vážená čtenářko, ve skutečnosti jsi otrokem! Otrokem svého "já chci". Nikdo nejsme v pravém slova smyslu svobodní. Lidé jsou otroky svých žádostí, sexuálních perverzí, pornografie, nikotinu, alkoholu, otroky honby za majetkem, otroky strachu z toho, "co se mnou bude?", otroky touhy po slávě, uznání, kariéře. Dokážeš jednoduše skončit s cigaretami, alkoholem, pornografií, strachem, honbou za materiálním zajištěním, honbou za zdravím, za dokonalou postavou atd.? Bez jakýchkoliv problémů? Ne? Pak jsi otrokem! Nejsi svobodný/á.

V tomto smyslu jsou tedy křesťané otroky, otroky Ježíše Krista. Apoštol Pavel se sám sebe takto označit nebál. Podle bible si člověk vybírá. Buďto bude "otročit" Bohu tím, že bude žít životem v lásce, nebo bude otročit svým touhám, svému strachu, bude otročit světu, který na něj silně působí, a v neposlední řadě bude otročit božímu nepříteli - satanovi (byť nevědomě). Podle bible není žádná neutrální půda.

Z tohoto důvodu je otázka: "Neztratím svobodu, když se stanu křesťanem?" z biblického pohledu neoprávněná. Člověk nemůže ztratit něco, co nemá. A naopak, člověk se nemusí bát být "otrokem" lásky, otrokem Boha.

Přikázání a jejich význam

Na závěr bych rád zmínil jeden aspekt křesťanských přikázání, který považuji v diskuzi na toto téma za velmi důležitý. Ačkoliv to nepřímo vyplývá z výše uvedených závěrů, chci zdůraznit tzv. ochrannou funkci mnoha božích přikázání. Bůh zakazuje vraždění a netřeba dlouze vysvětlovat proč. Vezměme si proto poněkud mírnější příklad. Třeba příkaz "nesesmilníš". Nevěra je v dnešní době oblíbený a široce tolerovaný fenomén. Z některých kruhů je dokonce doporučována ke zpestření či upevnění vztahu. Proč Bůh na něčem takovém trvá? Proč chce, abychom měli jednoho partnera a tomu byli celý život věrní? Nebo zeptejme se jinak - co se stane, když toto přikázání porušíme? Zlomená srdce? Následkem toho deprese? Zklamání a ztráta důvěry v kohokoliv? Rozbité rodiny? Zničené vztahy? Závislost na alkoholu? Sebevraždy? Pokřivená a zdeformovaná výchova dětí, která vede ke vzdoru, drogám atd.? Tyto příklady si nevymýšlím, jsou smutnou realitou mnoha těch, kteří mají s nevěrou co dočinění.

Porušování božích příkazů v nejednom případě zabíjí, bolí a ubližuje. Hřích dále bobtná, narůstá a následně přináší mnoho dalších negativních následků. Boží příkazy tedy mají hlubší smysl, než se na první pohled může zdát...

Závěrečné shrnutí

Život v roli "otroka" Ježíše Krista je tím nejsvobodnějším místem pro člověka. Můžeme být totiž svobodni od sebe sama. Lidé, kteří tyto námitky kladou, si často neuvědomují, že sami svobodni nejsou. Jsou otroky svých vášní, zlozvyků, závislostí a svého já.